Každá maminka má občas v hlavě otázky, jestli je to, co dělá, správně, jestli nemůže dát děťátku ještě víc, jestli nedokázala tu náročnou situaci vyřešit i jinak než křikem... Můžu tě uklidnit, nejsi v tom sama a je to úplně přirozené. Pokud tě zajímá, jak může vypadat respektující výchova, jestli opravdu změnou sebe dokážeme ovlivnit i chování děťátka, nebo co použít při efektivní komunikaci místo křiku, přečti si tento rozhovor s Miškou.
Miška Huljaková je maminka Vilka a Šarlotky, která už léta žije tématy jako kontaktní rodičovství, kojení či respektující komunikace a pomáhá i jiným maminkám, aby měly s dětičkami a samy se sebou láskyplné vztahy. Na jejím webu vnimavamama.sk najdeš množství podnětných článků o výchově a seberozvoji, stejně jako v Klubu Vnímavá mama i na přednáškách. Počkej, až prcci usnou, abys měla 15 minut s oblíbeným čajem a mohla si tento rozhovor naplno vychutnat 😊.
Miško, moc se mi líbí větička, kterou máš uvedenou ve svojí FB skupině: „Svým dětem můžeme dát jen to, co máme sami.“ V těchto slovech je ukrytá obrovská pravda. Věříš tomu, že pokud chceme začít vychovávat děti, musíme začít nejprve od sebe?
Romanko, opravdu nevím, jak bych slovy popsala ten pocit, který mám pokaždé, když si přečtu nebo připomenu tuto myšlenku. Ano, věřím tomu celou svojí bytostí a právě tato myšlenka je pro mě zdrojem nekonečné motivace a chuti na sobě pracovat. Cítím a teď už i vidím, že vždy, když se v nějakém směru pohnu jako bytost o krok vpřed, jakoby moje děti dostaly křídla, jako bych z nich sňala něco, čím jsem je do té doby brzdila nebo omezovala.
Svým pohledem na svět vidím množství protikladů a postojů, které si nesmírně odporují. Úplně speciálně v rodičovství a v našem přístupu k dětem.
Pro svoje děti si přejeme štěstí, ale když se nás někdo zeptá, jestli jsme opravdu šťastní, najednou nemáme ta správná slova. Nemusí to být ani tak hluboká otázka, stačí běžná na ulici: „Ahoj, jak se máš, jak se ti daří?“ A už to jede, jedna stížnost a nespokojenost za druhou. Pokud se necítíme šťastní my sami, jak potom chceme, aby to dokázaly naše děti?
Jako úplně stejnou paralelu bych mohla uvést úspěch nebo zodpovědnost či zdraví. Opět velká přání asi každého rodiče. Ale jak, když se sami jako úspěšní nevidíme, převzít zodpovědnost za svůj život nechceme a místo toho si raději na všechno a všechny stěžujeme a necítíme se zdraví a vitální?
Když chceme, aby se naše dítě naučilo plavat, tancovat či bruslit, přihlásíme ho k odborníkovi v dané oblasti. K někomu, kdo daný sport či umění ovládá, a tedy to, co umí a v čem je dobrý, dokáže i odevzdávat dále.
Bohužel, takovéto lidi hledáme i na výchovu a vedení vlastních dětí a úplně zapomínáme, že přijetím role rodiče jsme se zavázali, že tímto odborníkem pro vlastní dítě se staneme my.
Jasně, že to není snadné, ale tak už to v životě chodí. Všechno, co je důležité a hodnotné, si od nás vyžaduje práci na sobě, odvahu překonávat překážky a víru, že na to máme. Pokud by tomu tak nebylo, potom bychom tady neměli ani úspěšné sportovce, známé umělce a hromadu dalších inspirativních lidí, kteří ve svém životě něco dokázali, překonali, zvládli a teď skrze svoji zkušenost a její šíření podporují jiné, kteří se ocitli na podobné cestě.
Co podle tebe vlastně znamená respektující výchova a vnímavé rodičovství?
Znamená to pro mě, že vnímám dítě od jeho prvního okamžiku úplně, ale úplně rovnocenně jako kteroukoliv jinou lidskou bytost. To, že je někdo menší než já nebo je tu méně roků než já, neznamená, že má jako bytost menší hodnotu, necítí stejně jako já, nemá stejné lidské potřeby, jako jsou pocit bezpečí, přijetí, ocenění či svobody.
Jsem přesvědčená o tom, že respekt a úcta nepatří pouze někomu, patří všem. A to nemluvím pouze o dětech, ale i o zvířatech, rostlinách a planetě.
Sama se tomuto postoji stále teprve učím. Je to celkem náročné, když jsem v životě často jako bytost respektovaná nebyla. Navzdory tomu věřím, že pokud se rozhodnu, můžu to dokázat a jít si za tím.
Setkávám se s tím, že mnoho rodičů vůbec neřeší knihy o výchově a věří, že to mají jednoduše v sobě. Takové lidi upřímně obdivuju, ale já jsem ten typ člověka, co rád studuje, a otázka výchovy mě velmi fascinuje.
Neboť úplně nejkrásnější je, když si nějakou metodu vyzkouším v praxi a ona mi reálně usnadní život a dokážu lépe pochopit svoje dítě
(např. že mu dám na výběr ze 2 možností nebo ho dopředu upozorním, že za pár minut budeme někam odcházet, aby se na to připravilo). Určitě máš i ty pár takovýchto praktických tipů. Prozradíš nějaký 😊?
Momentálně je jedním z největších tipů i pro mě samu používání otázek. Fascinuje mě, kolik věcí se dá zvládnout díky správným otázkám.
Lidský mozek je přirozeně nastavený tak, že pokud mu položíme nějakou otázku, automaticky na ni začíná hledat odpověď. Je úžasné, jak se toto dá využít u dětí, ve výchově i při zvládání vlastních „dospěláckých“ emocí.
U nás nádherně fungují otázky: „Co by ti v této chvíli pomohlo?“ „Mohla bych ti s tím nějak pomoct já?“ „Chtěla bys mi říct, co tě trápí a proč jsi smutná?“ „Máš nějaký nápad, jak bychom se mohli dohodnout?“
Och, miluju tyto otázky! Kdybys věděla, kolik situací, ve kterých bych už buď vypěnila, nebo bych se v nich úplně zamotala, mi pomohly vyřešit právě tyto otázky a dětské odpovědi na ně.
Otázka, kterou kladu velmi často sobě a která mi už tolikrát pomohla zůstat klidnou a nedostat se do hněvu nebo frustrace, zní: „Jak se cítíš a co bys potřebovala ty?“
Okamžitě si na ni v duchu odpovídám a přicházím k jednomu AHA momentu za druhým. Tolikrát jsem přesvědčená, že problém je toto nebo tamto. A když si tuto otázku položím, zjistím, že jsem vlastně pouze nevyspalá nebo mi chybí procházka na čerstvém vzduchu, pohyb, pár minut s knihou, pořádné objetí od Jarka nebo obyčejné ticho pro moji přepjatou nervovou soustavu.
Být maminkou je krásné, ale zároveň i nesmírně vyčerpávající. Když chceme být k dětem empatické a opravdu je vychovávat s respektem a úctou, o to více musíme kontrolovat samy sebe, svůj projev, emoce a slova, co zvolíme.
Co bys doporučila maminkám, které si zatím teprve hledají svoji cestu a často využívají křik jako utišující prostředek?
Nemám radu, ale řeknu, co pomohlo mně.
Uvědomění, že to, jak se v daný den či moment cítím, je výsledkem toho, na co myslím. A tak jsem začala pracovat na kontrole svojí mysli a toho, co do ní vpouštím.
Knihy, koučink, online kurzy a rozhovory se stejně nastavenými přítelkyněmi. Krok za krokem vyřazuju ze svého slovníku všechny negativní a omezující slova a výrazy, které ve mně spouštějí pocit nespokojenosti, frustrace a strachu.
Úplné vypuštění televizoru, rádia, zpráv a účtů na sociálních sítích, kde si stále někdo pouze stěžuje, osočuje, uráží nebo chytá za slovíčka a ironizuje.
Stejně tak jsem takové lidi velmi výrazně omezila ve svém životě. Bylo to nesnadné, protože jde často o lidi velmi blízké a ve svojí podstatě dobré. Ale nešlo to jinak. Místo těchto ustrašených, stěžujících si a nespokojených lidí jsem si do života přitáhla nádherné, laskavé a otevřené bytosti.
Rozhovory s nimi mě naplnily radostí. Každým rozhovorem s nimi jsem byla více a více přesvědčená, že si svůj život dokážu tvořit podle svých představ a že je úplně v pořádku, pokud se chci místo soustředění na problémy zaměřit raději na hledání řešení.
Toto pro mě byla a doteď je převratná změna. Ta způsobila, že v sobě cítím více klidu a trpělivosti. Díky tomu úplně přirozeně odchází potřeba na někoho zvyšovat hlas či křičet.
Ráda bych se dotkla tématu hranic. Je skutečně důležité, abychom dbali na jejich dodržování, nebo můžeme dětem nechat i volnost? Děti často testují stanovené hranice, což obyčejně bývá zdrojem neshod. Jak to všechno zvládnout?
Já miluju hranice. Myslím ve svém životě. Cítím, že to, jak mi je nastavili moji rodiče, mi v životě poskytuje obrovskou oporu. Cítím se díky nim uzemněná, ukotvená. Mám pocit, že mám ve věcech jasno. Nemívám pocit, že jsem zmatená, a díky hranicím, které jsme měli nastavené v rodině, jsem zvládla i výzvy, které přicházely, když jsem byla v pubertě.
Pro mě svoboda neznamená nemít hranice.
Od začátku dávám svým dětem hranice. Měly je i v bříšku. Měly tam prostor, kde si mohly svobodně žít a prospívat, ale velmi jasně dokázaly nahmatat, kde jejich prostor končí a kde začíná prostor můj. Toto poznání se jim snažím nenarušovat a zůstávám v tom, co měly nastavené už v prenatálním životě.
Taková svobodnější představa hranic jsou pro mě hodnoty. To je téma, se kterým teď v sobě velmi pracuju. Povídáme si o tom s Jarkem a otevírám toto téma i se svými dětmi.
Velmi se mi líbí pojem emocionální nádrž lásky. Vysvětlíš, prosím, co znamená a jak nám může při výchově pomoci?
Je to něco velmi podobného jako bankovní účet. Pokud na něm máš peníze, máš dobrý pocit a cítíš se v bezpečí. Pokud tam peníze nejsou, začínáš být ve stresu, máš strach a jsi podrážděná. Bojíš se o sebe, o svoji budoucnost.
Jsou činnosti, které ti peníze na bankovní účet přinášejí, a taky takové, které ti z něho peníze odčerpávají. Tvým úkolem je udržovat svůj bankovní účet v plusových hodnotách. Tehdy víš, že pokud se stane i něco nepředvídaného nebo nebudeš mít nějakou dobu příjem, budeš mít z čeho čerpat. Máš tam rezervy.
Stejně tak je to i s dětmi (a všemi bytostmi). Děti v sobě mají jakousi emoční nádobu a tu potřebují mít naplněnou, aby mohly prospívat, aby měly chuť s námi spolupracovat.
Tím, že se staráme o to, aby byla jejich nádoba lásky plná, jim dáváme vědět, že jsou pro nás milované a hodnotné bytosti. Pokud se cítí milované a přijímané, potom zažívají pocit bezpečí. Pokud žijí v pocitu bezpečí, nemají potřebu útočit, vzdorovat, křičet nebo se hádat .
Je to velmi jednoduché, funkční a tak málo používané mezi rodiči a dětmi.
Mám ve svém okolí maminky, které se snaží pochopit děťátko, komunikovat s ním respektujícím způsobem, ale potom přijde někdo z rodiny (např. matka nebo tchyně), kdo tyto techniky odsuzuje a začíná nás přesvědčovat o svojí pravdě.
Cítíme se často neschopné, znejistěné a ztracené. Máš nějakou radu, jak zůstat nad věcí?
Pracovat na sobě. Na svojí důvěře v sebe. Odstraňovat ze svojí mysli omezující přesvědčení, která jsme si donesli z minulosti. A hlavně, nedovolit jiným, aby do nás zasévali svoje semínka strachu. Máme dost vlastních strachů, které potřebujeme zpracovat, nač si tedy brát ještě i cizí.
My mámy si potřebujeme uvědomit, že pokud se v nás někdo snaží vyvolat strach nebo pocit viny, potom se nás snaží manipulovat. Pokud se toto naučíme přečíst a včas zastavit, až potom to můžeme přestat dělat samy sobě a vlastním dětem.
Kultivujme v sobě láskyplné pocity. Pracujme na vlastním vnitřním klidu. Buďme vůči sobě trpělivé, oceňujme samy sebe a místo lítosti projevujme soucit.
Jak nám to pomůže „s babičkami“?
Pokud věřím sama sobě, potom dokážu zachovat klid i v těchto situacích. Pokud dokážu rozpoznat, kdy se ve mně někdo snaží vyvolat strach nebo pocit viny, dokážu tomu říct jasné „ne“. Pokud v sobě živím láskyplné pocity, nemám potřebu bojovat. Pokud dokážu projevit soucit, dokážu nějakým způsobem vyjádřit: „Vím, že vám záleží na tom, aby vaše vnouče prospívalo, rostlo a bylo zdravé, a velmi si toho cením. A chci vás ujistit, že mně na tom záleží úplně stejně. Vím přesně, co dělám, a přebírám plnou zodpovědnost za svoje děti. I díky vašim otázkám či pochybnostem se můžu utvrdit, že cesta, kterou jsem si zvolila, je pro nás ta správná.“
Každý takovýto člověk nám přichází do života jako „trenér“. Jako někdo, kdo nám umožňuje si ověřit, jestli to, co jsme si zvolili, myslíme opravdu vážně a jestli v tom chceme opravdu pokračovat.
Setkáváš se s množstvím maminek, řešících různě náročné situace, které jim výchova přináší. Máš nějakou univerzální radu, co by nám pomohlo překonat ty nejtěžší chvíle, kdy jsme už zoufalé a nevíme, jak dál?
Dovolit si být zoufalá. Chápat, že i toto je v pořádku. Všechny jsme někdy zoufalé. Je to stav, který nás vede ke změně. Čím dříve ho rozpoznáme, tím dříve si můžeme uvědomit, že jsme zřejmě na něco nebo někoho (včetně sebe) v našem životě zapomněli, a teď se to v nás ozývá, žádá si to pozornost nebo změnu.
Často k nám zoufalství přichází tehdy, když si potřebujeme uvědomit, že jsme ženy. Že máme být emoční, citlivé, laskavé, cyklické a máme kráčet vpřed.
I naše děti nás můžou vidět zoufalé, smutné, bezradné či plačící. Od koho jiného než od svých rodičů se mají naučit, že i toto je součástí života? Že zoufalství se dá překonat a zvládnout a my jsme schopné jim ukázat, jak se to dělá.
Co když máme doma dítě, které je „neposlušné“, stále si dělá všechno jen po svém a neposlouchá nás? Dokáže pomoci respektující výchova, i když máme už starší děťátko, které je možná zvyklé na jinou formu komunikace?
Moje druhá oblíbená věta zní: „Nikdy není pozdě na šťastné dětství.“ Opravdu, nikdy není. Začít má smysl kdykoliv. Každé neposlušné dítě jen volá o pomoc.
Jaké knížky nebo semináře ti nejvíce pomohly při výchově dětí a můžeš je doporučit?
Každý seminář, kniha či kurz, kterých jsem se doteď zúčastnila, mi daly hodnotu i v oblasti výchovy dětí. Je to možná neuvěřitelné, ale já „výchovná ponaučení“ čerpám i na čistě byznysovém kurzu.
V každém případě mi dal kurz Respektovat a být respektovaný úžasné praktické nástroje, jak začít měnit zažité vzorce z dětství a neopakovat je u svých dětí. Stejně tak webináře od Katky Králové z Nevýchovy. Kniha 5 jazyků lásky pro děti, kurz Kraniosakrální terapie se Simonkou Hojdysz. Pravidelná setkání s mojí osobní koučkou Ivankou Havranovou, která mi za 1 rok pomohla zpracovat věci z minulosti, kterými bych se sama brodila asi 10 let.
Ale asi nejvíc, z čeho teď čerpám, jsou poznatky z knih o týmové práci a leadershipu a z mojí dlouholeté práce v MLM systému.
Vím, zní to asi velmi divně, jenže rodina, to je tým, akorát že nás nikdo neučí, jak se v týmu chovat¨. Vychováváni jsme od začátku na život jednotlivce. Pomoz si sám, neboť nikdo jiný ti nepomůže. A takto se chováme i v rodině, k partnerovi, k sobě a nakonec i k dětem. A potom nám to nefunguje.
A leadership? Pokud rodič neumí vést svůj vlastní život. Pokud se cítí přetažený, vyčerpaný, vystresovaný, pod tlakem z nedostatku času a svobody. Pokud si neumí udělat pořádek ve vlastních emocích, ve svém prostředí, kde žije, jak potom může umět vést životem svoje dítě? Mnozí z nás máme hromadu zlozvyků a minimum užitečných návyků. Stále někam spěcháme a nic pořádně nestíháme. Tak jak to potom můžeme chtít od vlastních dětí?
A o tom je leadership. O schopnosti sednout si na sedadlo řidiče ve vlastním životě. Jen potom se s námi můžou naše děti bezpečně vézt.
Velice děkujeme Mišce za inspirativní myšlenky a moudrost, kterou nám tímto rozhovorem odevzdala. Věříme, že si budete na svojí cestě jistější, neboť jste úžasné maminky 😊!
Pokud jsi maminka, můžeš nás sledovat i na Instagramu, kde přinášíme též množství inspirace pro všechny fitmaminky:
Miluju poctivé věci, nechávám se inspirovat šikovnými lidmi a bavím se knihami, vařením a dalšími maličkostmi, které každý den přináší. Dělám věci, které mi přinášejí radost, a ty ostatní omezuji na minimum. :-) Jsem velkým fanouškem dobrého jídla, kvalitních potravin, pozitivního myšlení a všeho zdravého. A myšlenky z těchto oblastí s vámi budu ráda sdílet.