Blog

Téma partnerských vztahů se dotýká každého z nás a každý z nás má právo na krásný plnohodnotný, dlouhotrvající, respektující a laskavý vztah se svojí polovičkou. Toto téma si víc přiblížíme na následujících řádcích s psycholožkou PhDr. Ivanou Tomanovou Čergeťovou, PhD., LL.M, MBA.

Věnovat se budeme charakteristice ideálního partnerského vztahu, nejčastějším komplikacím, také si prozradíme recept na udržení takového vztahu, odpovíme na otázku, jestli se protiklady přitahují, a zmíníme hodně jiných zajímavostí.

Určitě zůstaň s námi!

Být psycholožkou je krásná profese. Mým snem bylo být učitelkou. Už jako dítě jsem se snažila vyučovat všechno živé a neživé.

Vzpomínám si, že když jsem začala studovat na střední škole, objevila jsem v místní knihovně první učebnice psychologie a místo potulování se s kamarády jsem na schodech domu svých rodičů sedávala s knížkami v rukou.

Přiznám se, že hned po maturitě mě na vysokou nepřijali, a tak jsem strávila rok na oboru učitelství slovenského jazyka a dějepisu.

Za rok jsem si opět podala přihlášku a byla jsem úspěšná. Můj sen se splnil, protože součástí mé práce je i učení na akademické půdě. A tak jsem se vlastně stala i učitelkou psychologie.

Tato část práce mě naplňuje nejvíc ze všech mých aktivit. Pomáhající profese vnímám jako krásné, úctyhodné a zároveň nelehké a zodpovědné.

A co patří mezi moje záliby? Ráda se věnuji sportu, marketingu a projektovému managementu. Pracovně zastávám víc rolí, a to mě neskutečně baví a je to pro mě zároveň hobby. Různorodost mé práce mi dodává skutečný životní balanc.

První věc, která mě při této otázce napadá, je, že vztahy jsou komplikované, a pokud bychom hovořili zejména o partnerských vztazích, můžeme v tom případě vynechat slovo „jiskřivý“ tak, jak ho vnímám já. Vztahy nepotřebují jiskření (ve formě konfliktních situací), ale stabilitu.

Často máme o vztahu představu, že musí probíhat jako v italském filmu. Takový vztah však často není respektující a přináší mnoho emočních bouří.

Je však také nutné uvědomit si, že ideální vztah neexistuje. Mám radši slovo „optimální“. Proč? Protože ideály se nám často pojí s vizemi a směřováním, v lidech evokují i nereálnou potřebu dokonalosti. A ta ve skutečném životě neexistuje.

Do vztahu vždy vstupují dva lidé. Dvě samostatné osobnosti, které se musí vzájemně poznat a sladit se. Tento proces probíhá ve více fázích a vyžaduje neustálou interakci.

Mezi základní složky partnerského vztahu patří závazek, intimita a láska. Takže jaký je optimální vztah? Pro mě osobně je to důvěrný vztah, ve kterém se oba partneři angažují a mají zájem v něm plnohodnotně a dlouhodobě setrvávat.

Prvotní zamilovanost je první fází každého vztahu. Ten se následně dále vyvíjí a prochází procesem zrání.

Často se mě klienti ptají: „Je dobře, když už mezi námi není jiskření?“ Nebo: „Nemělo by to mezi námi víc jiskřit?" Toto téma je úzce spojené s pochybnostmi. Ty vznikají ze stereotypů a z porovnávání se s jinými lidmi. Často se řídíme okolním prostředím a tím, jak žijí jiní lidé a co nám říkají.

Porovnáváme se, protože neradi vyčníváme z řady. Je to taková touha po konformitě, zapadnout a snížit tak strach z odlišnosti. Lidově se říká: „Když chceš s vlky žít, musíš s nimi výt.“ Sabotáž vlastního vztahu je často založená právě na této otázce.

Ano, je přirozené, že vztah se vyvíjí a časem opadne fáze zamilovanosti, když máme tělo plné hormonů. Ale neznamená to, že cílem vztahu je prožívat jen fázi zamilovanosti. To bychom museli měnit partnery každý rok.

A co tedy s tím jiskřením? Jiskření (nebo spíš vibrace) mezi partnery můžeme vnímat i jako touhu po dobrodružství, změně nebo zážitku. Jestli s partnerem toužíte začít něco nového a svěžího, takové situace je velmi snadné vytvořit – ať už výletem, neočekávaným dárkem nebo jen společnou večeří v netypickém prostředí. Kreativitě se skutečně meze nekladou, ať už to je ve společenském, nebo intimním prostředí partnerů.

Jednoznačně existují rozdíly. Už z pohledu biologie máme jiný organismus a jiný mozek (když to řekneme takhle jednoduše).

Mužům příliš nezáleží na detailech. Pro ně je důležitější celkový pocit a spokojenost ve vztahu. Mají rádi svůj osobní prostor a zároveň chtějí vnímat, že mají respekt a ocenění.

Ženy víc požadují citovou otevřenost, oporu, humor, oddanost a zodpovědnost. Samozřejmě je to velmi individuální, ale výzkumy většinou poukazují na tyto charakteristiky.

Nepochopení potřeb druhé strany. Nerespektování vzájemných hranic. Nedostatečná komunikace.

Samozřejmě. A taky se přitahují.

Většinou je to způsobeno tím, že osobnost toho druhého člověka obsahuje nějakou esenci, kterou máme potlačenou nebo nerozvinutou, a to nás dokáže takovým fascinujícím a magnetickým způsobem na té druhé osobě přitahovat.

Příkladem může být situace, kdy jeden partner žije velmi regulujícím a zodpovědným životem a potká druhou osobnost, která žije s lehkostí a hravostí.

A skládačka je tu. Puzzle najednou zapadají a toužíte prožívat všechno, co ten druhý člověk. Klíčem je pochopit, proč vás tyto vlastnosti tak fascinují a jaká témata ve vás partner otevírá.

A pokud se protiklady takto vzájemně doplňují, dokáže z toho být krásný a dlouhodobě fungující vztah.

Vztahová vazba je jakýsi model, který si vytváříme v dětství a vypovídá o způsobu, jakým fungujeme ve vztazích, když prožíváme strach z ohrožení, a co nám dává pocit bezpečí.

Můžeme ho přirovnat k typickému způsobu chování ve vztazích, který se odvíjí od našich předcházejících zkušeností.

Tento model pak uplatňujeme dál a využíváme ho ve vztazích nejen partnerských, ale i přátelských, pracovních nebo sportovních.

Zjednodušený příklad: jako dítě jste se naučila, že když budete plakat, přijde rodič a postará se o vaše potřeby. A to jste opakovala a potvrzovala tolikrát, že to samé děláte i v dalších vztazích.

Skutečně komplikovaná otázka. Toxicita vztahu se pojí hlavně s tématem hranic a moci.

Lidé s úzkostnou vztahovou vazbou jsou většinou mnohem zranitelnější, protože potřebují věřit, že s nimi partner zůstane a neodejde. Jestli se bojíte o vztah, často vyžadujete pozornost, a tím právě dáváte manipulativnímu partnerovi do ruky zbraň a budujete závislost na lásce.

Jestli máte pocit, že před sebou musíte partnera neustále omlouvat, máte obavy vyjádřit svoje potřeby, nedůvěřujete mu, neustále vznikají konflikty, za něž zůstává odpovědnost jen na vás, cítíte se často obviňované, kritizované nebo ponižované... to všechno jsou znaky, že něco není v pořádku.

Neznamená to, že vztah musí skončit rozchodem. Ale je potřeba zvážit, jestli se neobrátit na odborníka.

Důvěru v partnerském vztahu lze obnovit i v případě nevěry. Velmi důležité je, aby rozhodnutí o pokračování vztahu učinili oba partneři.

Pro obnovu důvěry se vztahy a komunikace mezi partnery stávají velmi otevřené, přímé a upřímné.

Prvním krokem je pojmenovat, co se vlastně stalo, pro obě strany. Často není nejbolestivější nevěra jako taková, ale prožívání pocitu zklamání ze zrady. Tuto situaci nelze zlehčovat ani očekávat, že se důvěra vybuduje za týden.

Obnova vztahu je proces, jehož součástí je odpuštění a uvolnění hněvu a vzájemné frustrace. Určitě doporučuji, aby klienti nezůstávali v takových situacích sami a vyhledali lidi, kteří jim poskytují sociální oporu, nebo odborníka.

Ano. I psychologové potřebují psychology.

Prakticky je to i součástí našeho permanentního vzdělávání, že absolvujeme terapie a supervize, abychom se zlepšovali.

Velmi ráda u takového typu otázky používám paralelu: „Myslíte si, že si chirurg dokáže operovat vlastní ruku?“ Všichni jsme lidé. A každý z nás někdy potřebuje pomoc, a to i v případě vztahových problémů.

Nepodléhejte tlaku okolí. Neporovnávejte se. Poznejte sama sebe a partnera. Snažte se pochopit vlastní a také partnerovy potřeby. Komunikujte. A pěstujte aspoň jeden společný zájem.