Hra je bránou do duše dítěte – poprvé jsem se s touto krásnou větou setkala během svých studentských let na pedagogické akademii. A to jsem ani netušila, jaké různé úrovně chápání mi bude po další léta otevírat.
J. A. Komenský, J. J. Rousseau, J. Locke, J. H. Pestalozzi, S. Tešedík nebo M. Montessori a jiní mě tenkrát vedli významem hry (a nejen jí) v jejich vlastním pojetí.
Dostal se ke mně také pojem „vnitřní dítě“ a jako teenagerka jsem si nepřipouštěla, že si jde hrát kdykoliv a v jakémkoliv věku, nejen na praxi s dětmi, a že si tím člověk dokonce zpříjemní život, rozvine tvořivost, dopřeje prostor intuici a naučí se o sobě tolik nového.
Skutečně...
❤️ Pozorovala jsi někdy dítě při hře?
❤️ Všimla sis, že dítě tehdy věnuje pozornost výhradně tomu, co ho zaujalo?
Když nějak zasáhneme do toho posvátného procesu, ve kterém se dítě právě nachází, bude reagovat odmítavě nebo nás odignoruje.
Miluju myšlenku, že dítě je při hře ve vlastní meditaci a je to jen jeho chvilka. Pro mě je to velká podložená pravda. Od té doby, co jsem se stala mámou, jsem se nejednou napomenula za to, že jsem se snažila vést hru toho zázračného človíčka svým vlastním směrem, a potom jsem zjistila, že hra dítěte nepotřebuje naše usměrnění. Když mě dcerka do procesu hry zatáhne, je mi ctí, pokud mě však ke hře nepotřebuje, nechám ji v jejím světě a s láskou ji pozoruji.
!!! Samozřejmě, hlídejme dětem hranice, to je úkol nás dospělých. Když si všimneme, že se přibližují k něčemu nebezpečnému, tehdy udejme správný směr, ale jinak nechť je přísně zakázáno míchat se do meditace dítěte, i kdyby právě olizovalo žížalu (pro některé rodiče může být i toto nebezpečná nebo nepřiměřená aktivita, ale já to vnímám jen jako zkoumání života a spojení s přírodou).
Fotka, kde dcera Elisa asi 5 minut s úžasem pozorovala hýbající se žížalu. Upřímně, mně se při pohledu na takové tvory zvedá žaludek, ale nebudu znechucovat její svět svým pojetím, takže jsem trpělivě vyčkala a vděčně pozorovala tu krásu přítomného okamži
Když si dítě hraje, učme se od něj vnitřnímu klidu, koncentraci, vypnutí světa, také tvořivosti a spontánnosti, vnitřním dialogům nebo také hlasitým monologům bez ohlížení, kdo se na nás dívá. Když nás napadne něco zajímavého, navrhněme mu hru a dohodněme se na společných pravidlech.
Kolikrát jsme vyslovili nebo slyšeli větu: „Hezky si hraj!“ Putuje generacemi jako nějaká mantra... Je však skutečně opodstatněná? Děti si přeci nikdy nehrají ošklivě nebo hezky. Prostě si hrají a tečka.
Ano, stává se, že starší děti využívají při hrách něco neslušného, nevhodného nebo při hře škodí druhým, ale to jen vyplývá z jejich vnitřního světa, z prožívání a z odpozorovaných věcí v jejich životech, kde drží opratě tohoto děje v rukou jejich autority (hlavně rodiče a styl jejich života, hodnoty, principy atd.). → → Ale tímto nás samotné dítě krásně vrací k nám dospělým.
Zahrajme si se svým vnitřním dítětem a zkusme ho víc poslouchat
Mnozí z vás už asi zaslechli, že máme jakési vnitřní dítě. Možná méně z vás už zaznamenalo i informaci, že je třeba ho aktivně poslouchat, navázat s ním vztah, věnovat se mu.
Dotkla jsem se tvého ega? Tvého dospělého JÁ, které prý už s „dítětem“ nemá nic společného? Tak pak na tento článek kašli. Tvoje vnitřní dítě zůstane dál trucovat v koutě, plakat, bít pěstmi, navenek se to projeví jako opovrhování lidmi, příliš vysokým sebevědomím, neschopností najít správnou cestu v něčem, co dlouhodobě řešíš. Možná to zajde i do extrémů, protože ses rozhodla zůstat nepochopená a nedůtklivá a bez blízkého vztahu sama k sobě.
A my ostatní, kteří se o sebe zajímáme, záleží nám na našem vztahu k sobě sama, čteme dál. (Já věřím, že se přidají i ti uražení :-), protože nikdo by neměl sedět v koutě.)
A teď vážněji. Jsou určité problémy v lidském životě, které se s člověkem táhnou dlouhé roky, znepříjemňují mu běžný život, nedaří se mu v některých oblastech, neumí kontrolovat svoje chování, stále se mu opakují ty samé situace, se kterými si neumí poradit... Většina lidí to řeší tak, že hází vinu na celý okolní svět (zanedbané vnitřní dítě s nedostatkem pozornosti).
Klasický vzorec – všichni jsou vinní, jen já jsem oběť. Ale ti, komu vlastní život není lhostejný, převezmou odpovědnost do svých rukou, naloží si ji na vlastní ramena. A víš, na co přijde takový člověk, když konečně nahlédne sám do sebe (možná i s pomocí terapeuta nebo jiného odborníka)? Že jen potřebuje vyléčit svoje zraněné, ukřivděné, ponížené nebo jinak ublížené vnitřní dítě, které si od svého dětství s sebou táhlo do dospělosti velmi nepříjemné bloky a traumata. Nenechá ho dál plakat, nabídne mu oplatku a čaj a z oběti se stane pozorovatel vlastního života (vyléčené vnitřní dítě s dostatkem pozornosti).
Jestli ses rozhodla zajímat se víc o sebe
Zkus si dát krátkou pauzu od všeho, trochu se ztišit, dopřát si pohodlnou pozici vsedě. Nejdřív „navnímej“ tělo přes 4 hluboké nádechy a výdechy, potom sleduj svůj klidnější dech a polož si tyto otázky, na které si upřímně odpověz (je velmi vhodné si odpovědi i zapisovat):
🙂 Jaká první vzpomínka ti vytane na mysl při představě tvého dětství? Jaké v sobě nese pocity?
🙂 Vrátila by ses zpět do dětství? Ano? Ne? Proč?
🙂 Kdy naposledy sis dovolila být dítětem? (Houpala se na houpačce, podívala se na pohádku, zazpívala si písničku, házela si s míčem, zaběhala si po louce, zasmála se do slunce, povídala si s odrazem v zrcadle, poskočila si cestou do obchodu...)
🙂 Jak často se věnuješ nějaké tvořivé činnosti? Nebo jakou činnost pokládáš za tvořivou?
🙂 Umíš vyjadřovat/oslovovat svoje emoce před druhými (radost, zlost, smutek, nadšení, nesouhlas, souhlas)?
🙂 Jsi příliš kritická? Co všechno soudíš, kritizuješ, hodnotíš a proč?
🙂 Podle čeho se rozhoduješ? (Je to názor druhých, nebo odpovědi vždy plynou z tebe?)
🙂 Jakými slovy se obvykle chválíš nebo haníš sama před sebou? Odkud ta slova máš, kam daleko v paměti ti sahají? Jak se tehdy cítíš? Porovnej obě situace.
Navazující otázka: Jak bys chtěla, aby k tobě lidé promlouvali za jakých okolností?
🙂 Poslouchala jsi už někdy svůj vnitřní hlas? Snažíš se ho poslouchat víc? Co pro to děláš? Co pro tebe znamená?
Žádná odpověď není správná ani nesprávná. Tvými odpověďmi k tobě promlouvá i vnitřní dítě. Jen „naciť“ všechny svoje odpovědi a vnímej, kam tě to nasměruje. I člověk, který se už roky neposlouchal, ještě dokáže zachytit slabý hlas intuice a vykročit, kam potřebuje.
Můj tip
Jestli máš chuť na trochu kreativity a máš na dosah papír s jakýmikoliv pastelkami, nakresli obrázek, který v tobě všechny otázky a odpovědi vyvolaly, nebo cokoliv, co bys pro sebe po této svojí chvilce chtěla dát na papír, a potom se na něj hezky zadívej. Bez hodnocení a soudu následně rozviň, co cítíš, co pro sebe chceš dál dělat, a pracuj s těmi informacemi, které v tobě proudí... Všechno nově objevené z tvého nitra je jako vykopané zlato. A práce na sobě nemá konce. 😊
Intuice
Tak se tedy pojďme blíž podívat na zmíněnou intuici, neboli vnitřní hlas.
Už se ti stalo, že jsi cítila, že víš, jak se máš rozhodnout, co máš udělat, ale i navzdory tomu jsi to odignorovala a potom sis řekla známou větu: „Já jsem to věděla. Já jsem to říkala. Já jsem to cítila, že...“ Tak přesně tehdy jsi měla tu čest slyšet vnitřní hlas. Ale protože máme svobodnou vůli, je na nás, kterým kompasem se necháme vést.
Mě tento náš 6. smysl nepřestává fascinovat. Ještě když to spojím s faktem, že jsem žena a mám ten dar slyšet ho mnohem silněji než muži, kteří jsou od přírody racionálnější, jsem opravdu vděčná. Ale dnes se nechystám mluvit o vnitřním hlasu muže a ženy, to je samo o sobě dlouhé téma, ale o tom, proč se tak úzce spojuje s dětmi.
Když jsme se narodili, přirozeně jsme sem přišli se smyslem cítit, vidět, vnímat, vědět víc, než když jsme dospěli a všechno to v nás smyl materiální život, vzorce a programy převzaté od rodičů a hlavně pohled na svět, který často ani nebyl náš (čest výjimkám, těm vědomým rodičům, kteří mysleli „trochu jinak“ a zanechali ve svém dítěti svobodu a jeho jedinečnost).
Pozor: tím nehodnotím jednání a výchovu žádných rodičů. Všichni vždy děláme to nejlepší, co umíme.
A právě tady je ten rozdíl mezi dospělým a dítětem. Ne nadarmo moudří lidé říkají: „Nechte se vést dětmi.“ Protože ony skutečně vědí fakta bez informací, vidí věci bez očí, slyší, co jsme neřekli, cítí mnohem hlouběji to, nad čím jsme my už dávno mávli rukou, umí nás nasměrovat bez navigace, ukážou nám směr a pomůžou udělat krok bez větší nebo menší námahy...
A dokážeme to my všichni i přes to, že nám to jde mnohem hůř než dětem.
Děti si přeci tak rády hrají na dospělé, tak i my si víc hrajme na děti. Když už ne doslova, tak aspoň s nimi nebo při nich, pokud máme tu možnost. Pokud ne, dovolme si to, když budeme sami v našich „dospělých“ osobních chvilkách volného času.
S vnitřním dítětem, které v nás také probouzí přirozený vnitřní hlas, se můžeme sblížit meditacemi, relaxací, vnitřními rozhovory s ním (se sebou), dovolením si větší svobody v tvořivosti, v životě, zpomalením, projevem spontánnosti a sbližováním se se sebou sama a také vědomým hraním s vlastními dětmi, kdy procítíme společné emoce a zažijeme neopakovatelné.
Je mnoho technik, jak můžeme spojit svět dospělého s tím naším dětským, kde je všechno bezpodmínečné, dovolené a možné. Umím vám s tím pomoct i já a krásnou možností je i návštěva ŠKOLY INTUICE pod vedením úžasné vědomé ženy Ľubky Madudové, která se aktivně věnuje nejen dětem a teenagerům, ale i dospělým a párům. Její škola je konceptem alternativního vzdělávání v oblasti rozvoje pravé hemisféry, intuice, seberozvoje a vědomé tvorby života.
Já jsem už pochopila, že člověk je takovým dospělým, jakým je dítětem.
Pár myšlenek, které si můžeš osvojit:
☀️ Být hravý a veselý je povznášející.
☀️ Spontánnost přináší uvolněnost, hravost zase kreativitu a nadšení do života.
☀️ Budováním vztahu se svým vnitřním dítětem se stávám ucelenou bytostí, která naslouchá sobě i druhým.
Prožij klidné svíčky s našimi limitovanými vánočními svíčkami.
Jmenuju se Lucka. Jsem žena, která je neustále na cestě. Myslím na té svojí, na které se dennodenně rozvíjím, rostu, učím, protože beru život jako nádhernou cestu a všechny lidi, které potkávám, jako své učitele nebo vlastní zrcadla, která mi často ukazují právě to, co nechci vidět. A tak se hlavně učím pozorovat sebe i všechno kolem bez posuzování a jsem pozornou žákyní života. Momentálně jsem v plném nasazení v roli „maminky na mateřské“ a tuto dovolenou si i patřičně užívám s dcerkou Elisou, která je pro mě středem vesmíru. Miluju přírodu, její cykličnost a neustálé změny. Doma se věnuju už delší dobu józe a meditacím, což je pro mě nejdokonalejší spojení těla a duše. K tomu všemu patří i zdravý životní styl, který jsem po letech dokázala uchopit pomocí naslouchání potřebám vlastního těla. Zbožňuju vlastní intuitivní vaření, bez receptů, podkladů, jen tak z lásky. Součástí kuchyně se nám stalo i moje kváskování, v němž se stále učím něčemu novému. Mým celoživotním záměrem je vědomý život, takové to známé ohrané klišé – TADY a TEĎ. Mám ráda obyčejné věci, protože ty jsou vždy výjimečné. Myslím si, že nic a nikdo není dokonalý. Ale jestli něco opravdu je, tak potom je to pro mě úplně všechno. :-)