Blog

Hnutí Body Positive zná dnes už snad každý – víme, o co jde i za co bojuje.

Někdy však možná pochybujeme, na kterou stranu se přiklonit ,a začínáme hledat jakousi zlatou střední cestu mezi body positivity a obhajováním něčeho už nezdravého.

Kde je tedy pomyslná hranice mezi bezmezným přijímáním sebe sama a zdravou kritikou?

Nejstarší kořeny body positivity sahají daleko do viktoriánské éry. V té době začaly ženy bojovat za reformu oblečení a přijímání jejich těl. Snažily se o to, aby společnost upustila od nošení korzetů, které ženám ztěžovaly dýchání a ovlivňovaly cirkulaci krve. Upozorňovaly na nezdravý ideál krásy – příliš uzoučký pas, který si ženy kvůli náporu společnosti stahovaly, aby získaly postavu přesýpacích hodin. Tato reforma také tvrdila, že ženy nemusí ukrývat svoje tělo do tolika vrstev látek a komplikovaných šatů, a ženy bojovaly i za to, aby mohly nosit kalhoty. I tobě zní zvláštně, že jsme se někdy musely bít za to, abychom si mohly obléct něco tak všedního, jako jsou kalhoty?

Časem nastal útlum, ale hnutí začalo opět nabírat na síle v 60. letech v Americe, kdy se manžel Lew Louderback už nemohl dál dívat, jak společnost dehonestuje jeho ženu za to, jak vypadá. Napsal proto článek More People Should Be Fat, kde popisoval diskriminaci na pracovišti a bojoval za zobrazování moletek v magazínech.

Dva roky nato vznikla v Americe organizace National Association to Advance Fat Acceptance, která propagovala zdravé modelky všech velikostí. Zdraví už se neměřilo podle konfekční velikosti, ale podle životně důležitých znaků, kterými jsou krevní tlak, cholesterol a podobně.

Hnutí se stalo i součástí druhé vlny feminismu v 90. letech, kdy se už pojmenovalo tak, jak ho známe dnes – The Body Positive. Snažilo se vytvořit lepší svět pro ženy, ve kterém mohly žít s nižšími standardy, než se ukazovaly v médiích. A to nám už začíná znít povědomě, že?

V současném světě nás dennodenně obklopují společenské ideály krásy ve světě reklamy, ale převážně na sociálních sítích – v online prostoru, který dává průchod anonymnímu šikanování za to, jak lidé vypadají. Neustálé porovnávání s těmi dokonalými křivkami, pokožkami bez chloupků, nohama bez celulitidy, plochými břichy a prosluněným životem, který nám algoritmus Instagramu ukazuje 24/7.

Na druhé straně této umělé dokonalosti stojí ambasadorky body positivity, přičemž není výjimkou, že často trpí obezitou, která je spojená s množstvím zdravotních komplikací. Kritizují aktivní lidi a obhajují svůj životní styl.

A někde mezi těmito dvěma mlýnskými kameny se nacházejí ženy, který by i byly spokojené se svým břichem, ale chtěly by zlepšit svoje stehna nebo to cítí jakkoliv jinak. Každá přece známe ten pocit, když se díváme do zrcadla a máme o sobě pochybnosti.

Módní a reklamní průmysl zobrazuje buď dokonale vypadající těla s nadprůměrnou svalovou hmotou a minimem tuku, extrémně hubené modelky nebo příliš velké moletky. Vidíme dva protipóly a musíme v nich najít zdravý balanc. Kde však začít a jak najít zlatou střední cestu?

Začít bychom měly uvědoměním si, že je nesmyslné spojovat svoji lidskou hodnotu a schopnosti s tím, jak vypadá naše tělo – jakou má barvu pokožky nebo jestli má celulitidu, znaménka, pihy, chloupky, akné, pár kilo navíc anebo jestli bychom rády pár kilo přibraly.

Je třeba přijmout sebe sama a milovat se. Nikdo na světě nemá právo kritizovat a shazovat nás za to, jak vypadáme. Krása a to, co považujeme za hezké, je a vždy bylo subjektivní. Během 20. let 20. století se za krásné ženy považovaly vychrtlé krásky. Později, ve 40. letech, se dostaly do popředí ženy s křivkami a v nedávných 90. letech byl opět trend hubených žen. A co je krásné dnes? To necháme na každé z vás, protože, jak píšeme, krása je subjektivní a nikdo nemá právo kritizovat naše těla.

Zároveň bychom však neměly ztrácet jemnou a zdravou (opakujeme, zdravou) sebekritiku. Nemůžeme přece tvrdit, že všechny konfekční velikosti jsou zdravé, i když se nám můžou líbit. Přijetí skutečnosti, že naše nadváha/podváha je v pořádku, protože je těžké změnit životosprávu a jednodušší je schovat se za výmluvu, není znakem sebelásky. Souhlasíme, že je potřeba milovat svoje tělo bezpodmínečně, a s tím se spojuje i odpovědnost a péče o něj.

Časté zobrazování modelek s poruchami příjmu potravy nebo příliš buclatých žen může vést ke zvyšování obezity nebo k bulimii či anorexii. Když na sociálních sítích vidíme něco, co považujeme za dokonalé a nedosažitelné, ztrácíme motivaci pracovat na sobě, vystavujeme se stresu a v konečném důsledku nám klesá sebevědomí a sebehodnota.

Stejně jako anorexie vede i obezita k mnoha zdravotním rizikům, které bychom neměli podceňovat. Nadváha není hanba, je to zdravotní i estetický problém, který umíme řešit. Milovat sebe sama je potřebné, ale vždy můžeme pracovat na své fyzické nebo psychické stránce.

Jak jsme už psali, pokud milujeme svoje tělo, mělo by nám na něm záležet a péče o něj by se měla týkat věcí, díky nimž se v něm budeme cítit dobře.

Na první místo dejme sebe, svoje potřeby, svoje psychické i fyzické zdraví. Netrestejme se za něco, co nemůžeme ovlivnit, a udělejme něco s tím, co je v našich silách.

Neporovnávejme se s jinými vzory, které na nás mají negativní vliv, snižují nám sebevědomí, ale naopak se inspirujme lidmi, kteří nám můžou dát něco pěkného do života a pomůžou nám nasměrovat se na zdravější cestu.

Vždyť nejkrásnější je, napříč všemi dekádami ideálů krásy, i tak sebevědomí.

Na závěr bychom ti rádi doporučili i tuto epizodu podcastu s Lady Vivian, ve které jsme si povídali o tom, jak se mít ráda, jak se radovat ze svého těla, a ponořili jsme se i do tématu hranice mezi body positivity a obezitou. Příjemný poslech.

Láska k sobě sama se spojuje i se správnou a láskyplnou péčí o tělo. Pojďme spolu pracovat na tom, aby bylo zdravé, vitální a šťastné.