Blog

Začneš dělat jednu věc a skončíš u druhé, aniž by sis to vůbec uvědomovala. Jako bys byla vedená někým jiným. Potom přijde probuzení a od té druhé činnosti se možná vrátíš k té první, ale mezitím uděláš další dvě věci a na tu první už později nezůstává ani chuť, ani čas. Ať už si to přiznáš, nebo ne, všichni máme ve svém životě zloděje, kterého dobrovolně necháme okrádat nás o pozornost a náš drahocenný čas. Máš pocit, že víc zapomínáš, jsi roztržitá a nepřítomná, ale nic moc s tím neděláš, že? Jedna věc je, že ti mozek umožňuje dělat časté a naučené věci automaticky, a druhá věc je tvoje zaneprázdněná mysl, které poslední roky sama ještě víc nakládáš. Už jsi slyšela z více zdrojů, že lidský mozek není člověkem ani zdaleka využitý naplno, tak proč máme i navzdory tomu často pocit, že nám z té celé laviny, která se na nás dennodenně valí, prasknout hlava? No možná právě proto, že tím kouskem hmoty chceme mermomocí obsáhnout celý svět.

Vnitřní hlas ti to už asi řekl mnohokrát. Naučily jsme se být příliš zaměřené směrem ven a při rychlém životě nezůstává prostor, čas ani chuť si uvědomit, že fungujeme celkem opačně.

Samozřejmě, VŠECHNO je možné a všechno SE DÁ ZMĚNIT.

Krásně nám to v posledních měsících ukázala nová situace ve světě, díky níž nás vícero mělo možnost zpomalit, vyhnout se zavalení povinnostmi v práci, vyskočit z denního kolotoče, věnovat se víc rodině, domácnosti, zahradě a v neposlední řadě sama sobě (pokud to některou vůbec napadlo).

Nepopírám, že kvůli změně režimu to zpočátku každá z nás mohla vnímat odlišně. Na jedné straně jsme si od určitých věcí vyčistily hlavu, na druhé straně jsme jí však přidaly nové impulzy (učení se s dětmi doma, jiné plánování dne, vymýšlení aktivit nebo i hledání nové práce, dumání nad otázkou živobytí, objevování vlastních zručností, zvažování svých cílů a podobně). Když přišlo léto a vytoužené krásné počasí, nejen fotky na sociálních sítích poukazovaly na to, že jsme mnohem víc cestovaly po své zemi, trávily čas v přírodě, začaly se zajímat o nové věci, něčemu se přiučily, nabyly nové poznatky, zkušenosti, zažily osvěžující zážitky.

Klišé „tady a teď“ nás bude provázet, dokud bude existovat život, protože z přítomnosti se odvíjí absolutně VŠECHNO.

Fráze „svítí se, ale nikdo není doma,“ to krásně vystihuje. Často přemýšlím, kdy jsem přes den opravdu „doma“, plně přítomná v sobě, v životě. Opravdu řídím já? Opravdu obědvám já? Kdo rozhodl, že si dám ráno z postele na zem jako první pravou nohu? Jsem to já, kdo se podívá před spaním na hodiny? Proč to dělám? Vždyť já o tom v ten moment skoro ani nevím...

Newyorský neurovědec a autor David Eagleman, který téměř celý život zkoumá mozky lidí (jeho sérii zajímavých, naučných a úžasně zpracovaných dokumentů můžeš shlédnout na YouTube pod názvem Cesta do hlbín mozgu), tvrdí, že když se rozhodneš pro určitou činnost a začneš ji vykonávat, nedá se s určitostí prohlásit, že ses pro ni rozhodla ty. Abys neměla pocit nějaké mystické přednášky, tvůj mozek vůbec neřeší, jak a proč čteš knihu, když ji držíš v ruce, jak odemykáš zámek na dveřích, jak si svlékáš šaty, jak startuješ auto, jak si hraješ na písku s dítětem atd. Už jsem to trochu načrtla, že v našem životě jde ve velké míře o námi vytvořený návyk. Naučenou, zautomatizovanou činnost.

Každá máme ty svoje, které si nás, jak se říká, našly, a jen málokterá na nich chce něco měnit, protože často i z vlastní pohodlnosti a zkušenosti jsme si určily (mozek vyhodnotil), že jsou pro nás správné. Určujeme si chod dne, týdne, víkendu, období podle toho, jak jsme si zvykly věci vykonávat, jakou jsme jim daly hodnotu, důležitost – často velice klamavou, protože se opíráme o minulost, která už dávno nedýchá životem. I když by se lépe sváděla vina na někoho jiného, kdo ti naplánoval nevydařený den, všechno vyplývá z tebe.

To, co v sobě ukládáme už jako děti, může fungovat celý život v jednom kole. Tehdy však zaručeně spíme. Pokud jsme však bdělými pozorovateli svého života, vrátíme víc vědomí do své každodennosti a zjistíme, že to je všechno otázka opravdových priorit, hodnot a hlavně dokola omílaného nastavení mysli.

Mozek je ten, kdo ti na celý život může posvítit, když vložíš vědomí do toho, že jsi to ty, kdo zapíná a vypíná světlo.

Je něco, co bys chtěla změnit v běžných rutinních činnostech (v chodu svého dne, v práci, doma, v jídelníčku, ve způsobu chování k sobě a lidem atd.)?

Věř mi, že tvoje tělo i duše dávají znamení, přímo křičí o pozornost, ale ty se o ni vždy dělíš ještě s někým jiným.

S kým?

• Sociální sítě,
• internet,
• televize

jsou těmi největšími zloději našeho času.

• Podmanily si naše mysli tak, že jsme nabyly pocit, že potřebujeme všechno vědět, že nám nemá uniknout žádná novinka, že když nepověsíme fotku na síť, celá společnost nás zavrhne.
• Chceme vědět o životě druhých třikrát víc, než víme samy o sobě.
• Porovnáváme ostatní se sebou, upadáme do nejistoty, kritiky, opovrhování, do vnitřního posměchu.
• Necháváme si lhát falešnými pocity z lajků, obdivu, spolupatřičnosti, pozornosti druhých.
• Podáváme si ruku se závislostí...

Tím vším vyživujeme akorát tak naše falešné ego, které čechráme i prostřednictvím mobilů nebo ovládačů, ne svoji skutečnou podstatu.

Všechny domácí aktivity, děti, rodina, přátelé, práce, hobby – to vše samozřejmě vyžaduje naši pozornost také a nemáme při nich moc času hovět si ve svém nitru jako mniši v klášterech. Ale my jsme se přeci narodily do této krásné země a máme možnost naučit se uhlídat si svoji pozornost, kam nám právě utekla a komu/čemu ji chceme skutečně věnovat.

Směle se opřeme o starou osvědčenou pravdu: „Všeho moc škodí.“ A my jsme přeci v tomto životě obdařeny vším až nadmíru.

Záměrně jsem mluvila v množném čísle, protože já nepatřím mezi žádné „vymeditované“, organizované výjimky, které v tom mají jasno. Ano, pracuju na sobě poctivě a každým dnem hlouběji a pozorněji, ale věřte mi, stále mám na čem pracovat, protože se mi ještě běžně stane, že v sobě objevím roztržitou Lucku, která na mobilu zapomněla někomu odepsat, ale moje mysl to vyhodnocuje jako neodkladnou záležitost. A zatímco se mi na sporáku vaří polévka, zároveň se chci podívat na recept na koláč, myslím na odpolední program s rodinou a moje dcera na mě svou dětskou naléhavostí a netrpělivostí nepřestává dorážet a nastavuje mi tím velké zrcadlo.

Vidíte? A tím možná poukazuju i na to, že v životě máme přeci celé přehršle možností a znamení, jak se dá vést k lásce a spokojenosti a k plnému vědomí. ♥

Zkus si ráno při vstávání určit záměr dne.

(Mnohem lépe se ti bude dařit v tom, jak a kam rozložíš svou pozornost.)

Např.:

• Vždy, když si budu mýt ruce, budu pozorností tam: na pohybech prstů, jako bych je viděla poprvé, na bublinkách mýdla, na tekoucí vodě; „navnímám“ si teplotu svého těla, vzájemný dotek svých rukou...
• Celý den se budu snažit vnímat své pocity (fyzické i emocionální).
• Vždy, když vezmu do ruky mobil, plně si to uvědomím (jaký jsem k tomu měla důvod a jestli je to nutné...).
• Když začnu dělat jednu věc, snažím se být opravdu plně při ní, neodbíhat myšlenkami do budoucnosti ani do minulosti.
• Při každém nervovém vypětí se zhluboka nadechnu a vydechnu, sleduju dech, co dělá s mým tělem.

Možností, jaký záměr si můžeš určit, je nepřeberné množství.

Uvidíš, že i malé změny přinesou do života bezdůvodnou radost, vyrovnanost, klid a lehkost.

Když si stanovíš nějaký záměr/cíl dne nebo období, snaž se sledovat, kam ti obvykle při jeho vykonávání odbíhá pozornost. Snaž se o to tak často, jak to bude možné. Bez soudu, výčitek, nátlaku, jen čistým pozorováním, s vděčností a láskou, jaká jsi jedinečná bytost.

A to pro tebe není žádná novinka. JE ČAS TO V SOBĚ POZNAT A OPRAVDU USKUTEČŇOVAT.

• Zjistila jsem, že mi některé věci už roky vůbec nevyhovovaly, nefungovaly, jen jsem byla mylně přesvědčená, že je to v pořádku.
• Při některých věcech, lidech jsem měla zaťaté zuby.
• Přicházejí mi odpovědi na různé otázky.
• Víc cítím svoje fyzické a emoční tělo, umím s nimi komunikovat a udržovat je ve větší harmonii.
• Otevřely se mi nové úrovně vnímání.
• Ukázala se mi různá řešení různých situací.
• Víc si uvědomuju, že život je nádherný, plný zázraků a že já jsem krásná a jedinečná bytost.

Dvě hodiny před spaním odkládám a vypínám mobil, notebook a dokonce čím dál častěji i televizi (výjimkou jsou dny, kdy si stáhneme nějaký dobrý film, a ještě dny, kdy večer na notebooku pracuju, ale všechny sociální sítě ode mě mají tak jako tak STOPKU).

Čím viac budeš v sebe prítomná a naučíš sa včasne odhaliť všetky háčiky pre tvoju pozornosť, aj tvoje nudné automatické činnosti naplní radosť a vďačnosť, nervozitu a stres vystrieda pokoj, v ktorom sa usídliš častejšie, a začneš si všímať aj trochu viac neobyčajné veci okolo seba.

Nie sme len chodiace telá a mozgy,

ale je v nás čosi omnoho

vzácnejšie, neopakovateľné a jedinečné.

TaK Čo VšEtKo si DnEs pÝtAlo tVojU PoZoRNoSŤ? Aké to boli veci a ako si sa pri/po nich cítila? Ako sa cítiš teraz? Akokoľvek to je, je to všetko úplne v poriadku, verím tomu, že si pozornosťou čoraz viac tam, kde ťa potrebuje – v sebe :-).

Veľmi dobre sa dá trénovať pozornosť aj v našej novej 40-dňovej výzve: Harmónia tela a duše, keď nebudeš myslieť na iné „neodkladné veci“. Vyskúšaj sa pridať k nám.

Čím víc budeš v sobě přítomná a naučíš se včas odhalit všechny háčky své pozornosti, i tvoje nudné automatické činnosti naplní radost a vděčnost, nervozitu a stres vystřídá klid, ve kterém se usídlíš častěji, a začneš si trochu víc všímat i neobyčejných věcí kolem sebe.

Nejsme jen chodící těla a mozky,

ale je v nás něco mnohem

vzácnějšího, neopakovatelného a jedinečného.

TaK Co VšEchNo si DnEs vYžÁdAlo tVojI PoZoRNoST? Jaké to byly věci a jak ses při/po nich cítila? Jak se cítíš teď? Ať je to jakkoliv, je to všechno úplně v pořádku; věřím tomu, že jsi s pozorností čím dál víc tam, kde tě potřebuje – v sobě. :-)

Velmi dobře se dá trénovat pozornost i cvičením jógy nebo pilates. Oba tyto programy si můžeš zacvičit i s námi ve Fitshakeru: