Blog

Prosinec je měsíc, kdy bychom přirozeně měly zpomalovat a ladit se na nejkrásnější svátky v roce. Aby byly šťastné a zejména klidné a v tomto duchu jsme také vkročily do nového roku. Ale velmi často se místo bilancování a vděčnosti za to, co se nám podařilo, ocitáme v kolotoči povinností, napětí, tlaku, dokončování všech projektů a v tomhle všem dáváme sebe a své potřeby na poslední místo. A právě ve snaze přinést pro všechny kolem sebe „vánoční klid“ ztrácíme ten svůj vnitřní. Poznáváš se v tomhle? Právě proto jsme oslovili psychoanalytickou koučku PhDr. Bronislavu Švrčkovou, která nám prozradí, jak z toho ven a dopřát si závěr roku ve větším klidu, tak jak si ho zasloužíme. 

Já mám vždy ten nejklasičtější příběh k tomu, jak to funguje v tom letadle. Určitě jste to už 100x slyšeli. Na to, abychom se mohli postarat o blízké a dát jim tu kyslíkovou masku, tak musíme být my v pořádku a tu masku musíme mít jako první. Je to takové klišé, ale musíme se na to podívat tak, že z prázdné nádoby nenalijete. Musíte ji mít plnou. A myslím si, že je velmi důležité začít přemýšlet nad tím naplňováním svých zdrojů nebo své nádoby jako nad něčím, co je naše základní potřeba, a ne sobectví.

Na to, abych já dobře fungovala, abych se dobře cítila, abych byla v pořádku, potřebuji tyto své zdroje nasytit, postarat se o sebe a brát se jako důležitého člověka pro samu sebe. V případě, že jdu na ty své rezervy a upřednostním všechny ostatní, aby byli šťastní a spokojení, tak jdu do svých zásob a často končím absolutně vyčerpaná. Často se moje fungování, imunita, zdravotní a psychický stav nemají z čeho zregenerovat a velmi často jsou takové příběhy, že právě po svátcích, nebo tehdy, když přijde to volno, tak tam přichází kolaps, kde vysloveně ten organismus už nemůže.

Tak obrazně řečeno, těch 10 % bych měla zainvestovat do svého zdraví, do svého spánku, do svého fungování. Myslím si, že určitě by bylo lepší více než 10 %, ale může nám to sloužit na porovnání.A jak změnit naše nastavení? To je velmi dlouhodobá práce. No můžeme začít prvním malým krokem. Vstanu, možná o 15 minut dříve, a těchto 15 minut si posedím, vypiji šálek čaje, popřemýšlím, co je pro mě důležité, nebo si jdu zacvičit. Takže začala bych asi nějakým prvním malým krokem, který bude v můj prospěch.

Myslím si, že je to asi individuální. Potřebovali bychom příběh každého jednoho člověka rozbalit na drobné a snažit se pochopit, co se v tom jeho příběhu stalo. Ta tendence být ve všem perfektní a dokonalý je absolutně klíčová a může mít různé příčiny. Může nás chránit před nějakou hanbou, před pocitem selhání. Může to být osobnostní risk, který byl podporován v našem dětství. Je tu strašně moc příčin, kvůli kterým se chováme tak, jak se chováme.

A myslím si, že je to takový nějaký obranný mechanismus, který nám pomáhá jakoby vydržet samy za sebou. Ale paradoxně je extrémně vyčerpávající a nefunkční, protože samozřejmě nedá se všechno zvládnout, nedá se být ve všem dokonalá a ta zklamání z toho, když něco nezvládnu, jsou potom obrovská a způsobují sebebiřování. Je velmi důležité začít budovat vlastní hodnotu – ne na základě svých výsledků, co všechno jsem zvládla, ale spíše na tom, jak se dívám na sebe jako člověka. Jak sama se sebou zacházím. Jak si uvědomuji své vlastní hranice. A pokud si chci pomoci pocitem viny, tak je velmi důležité tento pocit viny rozbalit, co je pod ním, kvůli čemu věřím, že bych měla být perfektní.

Často se to opravdu začalo někde v dětství, kde byly vyžadovány samé jedničky nebo na nás byly kladeny vysoké nároky. To nám mohlo způsobit, že jsme v dospělosti uvěřily, že je v pořádku se takto trápit. A stejně tak, že je v pořádku se stydět za něco, co jsme nedokázaly nebo nezvládly. Myslím, že to souvisí s takovou nemilosrdností k sobě. Je to velmi těžké mít samy se sebou soucit a na tom bychom měly pracovat, abychom mohly zacházet s tím pocitem viny, který sem opravdu nepatří.

Opět se vrátím k tomu, že je to případ od případu. Na základě čeho to vzniklo? Ty hranice fungují jako taková kůže. Kůže na těle vlastně částečně zabrání tomu, aby špatné látky pronikaly dovnitř a přesně opačně, když nějaké toxiny jdou ven z těla, tak je vyloučíme pocením a takto se regulujeme.

Takže hranice jsou v podstatě bezpečná bariéra, která nás odděluje od těch druhých. I ty psychické hranice velmi souvisí s tím, jaké máme hodnoty, jak máme nastavenou víru v sebe, jak jsme byli vychováni, jak rozumíme tomu, co můžeme a nemůžeme. A nastavení těch zdravých hranic je velmi složité, pokud nerozumíme svým hodnotám a prioritám. Často je tu tlak z více stran. Lidé od nás něco chtějí. Rodiče od nás něco chtějí. Sousedé od nás něco chtějí. A já musím rozumět sama sobě, jak to mám nastavené, co je pro mě důležité, co jsou pro mě priority, abych dokázala v této záplavě požadavků stát pevně za tím, čemu věřím, o čem jsem přesvědčená a co je vlastně soubor mých hodnot, podle kterých fungují.

Velmi často je pro nás těžké říct ne, protože věříme, že když někoho odmítneme, tak možná ztratíme jeho lásku, jeho pozornost, bojíme se odmítnutí. Velmi často v dětství bylo toto odmítnutí velmi bolestivé a potom v dospělosti se s ním nechceme jakoby znovu setkávat. Je to určitě taková zralost, do které potřebujeme dorůst a potřebujeme unést, že ne všichni nás budou milovat a že někdo může být klidně i frustrovaný z toho, že řekneme ne.

Myslím, že tady je velmi důležité nastavit si takovou asertivní komunikaci. Je k tomu spousta knížek a najdete určitě mnoho článků týkajících se asertivního chování. Asertivní chování říká, že takto to mám já. Rozumím, že jsi naštvaný, frustrovaný, ale v tomhle ti dokážu nabídnout pouze toto a toto v této situaci. Je to to, co jsem říkala předtím. Pevné vědomí o sobě samém. To, co je pro mě důležité a čemu už nechci více čelit, nebo co už je za mojí hranicí a prostě už dál člověka nechci pustit.

Velmi často, když začneme tyto hranice pojmenovávat a lidé se na to budou zlobit nebo nějakým způsobem to nebudou chtít respektovat, samozřejmě čelíme tomu, že některé naše vztahy se změní. Někteří lidé možná z našeho života odejdou. Ale ono to má velký smysl, protože držet si přátele, kteří nerespektují vaše hranice, není velmi funkční. A pokud jsou to opravdoví přátelé, tak ocení, že umíte říct ne, že jste féroví a že stojíte za tím, jací jste. Chce to trénink. Chce to i trochu možná vydržení sama se sebou a s tím strachem, že o někoho přijdu nebo někoho naštvu, ale může mi to ulevit v mém životě a v mém fungování.

No, přemýšlím nad tím, jak bych to definovala já. Já se velmi orientuji podle svých vlastních pocitů ve smyslu toho, že pokud někdo ode mě něco chce, tak si to snažím jakoby přefiltrovat přes takový vnitřní pocit toho, jak se cítím při této žádosti. Je mi to příjemné? Je mi to nepříjemné? Dlouho mi trvá, než na to odpovím? Dá se říct, jestli to ladí s mými hodnotami, s mým přesvědčením? Někdy, když je ta žádost příliš velká nebo je to příliš velký tlak na mě, tak potřebuji více času, abych prozkoumala, co to udělalo ve mně, co mi způsobilo ten nepříjemný pocit nebo kvůli čemu to nechci. Samozřejmě jsou tady nějaké věci, jsou tady nějaké povinnosti, kde navzdory tomu, že to není pro mě příjemné, tak vím, že to musím udělat, protože mám tady nějaké závazky, dohody a něco jsem slíbila.

Já mám takovou asi ne úplně dobrou zprávu, protože zranění se dějí. To znamená, že vždy se může stát, že někdo je zraněný nebo naštvaný a je velmi důležité jakoby vnímat sama sebe v těch všech situacích a dávat si pozor na takové ty háčky, které zvyknou často na takových akcích být. To znamená například věty typu: „zase jsi přibrala“, „takovým způsobem jsi vařila?“, „ty jsi nemyla tento rok okna?“ nebo cokoliv podobného. Předpokládám, že všichni víme, s čím tito naši příslušníci rodiny přicházejí. Tady je dobrá příprava na to, abychom si vnitřně prohledali svůj vnitřní svět a zkusili porozumět tomu, co mě na tom tak štve.

My si musíme vždy uvědomit, že pokud přicházíme do toho bojového prostředí, pokud to tak nehezky nazvu, že cokoliv, co se nás tam dotkne, velmi úzce souvisí s našimi nejistotami. Je tedy mnohem funkčnější mít tyto nejistoty pojmenované a trochu přepracované předtím, než na ně někdo znovu zaútočí, protože potom jdete velmi rychle z nuly na sto.Pokud to stihnete, super. Pokud to nestihnete, tak se můžete jakoby bránit nějakou neutrální odpovědí: „No, jak myslíš.“ Nebo „no, takto to máme my.“ To je něco, co zafunguje, protože ta druhá strana se nemá jakoby čeho chytit, protože tam nevybuchnete.

Ale pokud vybuchnete, tak samozřejmě k takovému nějakému konfliktu dojde. Takže zkuste s tím pracovat ještě předtím, pokud se vám podaří, a rozlousknout si, co jsou ty vaše strachy a bolesti, které ta rodina startuje. Toto má velký význam. No a když už jste v tom, tak můžeme rychle změnit téma nebo nějakým způsobem zapojit děti, rozbalit dárky, cokoliv. Nebo si prostě dáme jenom nějaký omezený čas na to, aby k těmto konfliktům nedošlo. Někdy máme půl hodinu, někdy máme hodinu, někdy je ta návštěva velmi rychlá, takže ochránit se v rámci svých vlastních možností i tím, že nezůstanu dlouho – to je ideální, pokud to neumím jinak.

Určitě je to, tak jak jsem řekla, plánování. To znamená nenechávat věci na poslední chvíli a možná přehodnotit, zda je třeba tolik dárků a podobně. Toto jsou věci, které jsou všechny nějakým způsobem pomíjivé. Spíše je to tedy o tom, že možná si jako rodina sednout a říct si, jaké bychom chtěli mít tento rok Vánoce. Jak bychom si to představovali. Jak si možná rozdělit ty naše povinnosti. Možná zjistíte, že vaše rodina chce jet na chatu a máme tam nějaké cateringy objednané. Nebo možná chtějí jet na návštěvu za někým. Ty plány jsou velmi důležité a stejně tak je důležité nevytvářet na sebe tlak, který nějak cítíme z vánočních reklam a podobně. Znovu se zkusme více vrátit k sobě, abychom více respektovali své tempo a to své fungování a nesnažili se vyhovět všem kolem, ale tak trošku vyhovět i samy sobě.

Myslím, že toto je docela náročné. Potřebujeme se jakoby více věnovat sobě, najít si ten čas na sebe. To znamená, že víckrát za den si například můžeme dát nějakou připomínku do telefonu, která nám pípne cca každé 3 hodiny, kde se na sekundu zastavím. A zkusím se pozorovat, jak se cítím, jak se mám, jestli jsem příjemně najedená, nebo jsem hladová, jestli cítím únavu, nebo cítím stres, nebo se na něco těším. Toto jsou takové úplně malé okamžiky dne, kdy se na chviličku zastavím a zkusím jakoby zhodnotit svůj den.

Stejně tak si můžu po celém dni večer udělat takový krátký film toho, jak jsem fungovala. Co se mi dělo? Co jsou ty moje klíčové momenty, kde mě něco vtahuje do strašného spěchání? Co tam vlastně mám a jak funguji? Můžeme si udělat nějaký takový audit toho našeho fungování na to, abychom tam začali hledat ty slabé skvrny, ty hodiny, které nám možná utečou, když scrollujeme na telefonu nebo když se díváme dlouho na televizi nebo se bavíme s něčím, co nám vlastně nepřináší žádný užitek. Ale je to nějaký takový pasivní odpočinek, který nám vlastně nic nepřináší. Skutečně musím věnovat velkou pozornost tomu, jak to mám zařízené, jestli opravdu odpočívám, nebo si jenom potřebuji doplnit rychlý dopamin.

Já bych jim strašně ráda vzkázala: buďte k sobě dobré a soucitné. Velmi často máte velké srdce pro své děti, kamarádky, manžely, sousedova psa, pro každého na světě a tento obrovský soucit vám chybí pro samy sebe. Ono to funguje tak, že když ho nedokážeme dát sobě, tak ho dáváme všem ostatním. A toto je velká výzva. Porozumět tomu, že vlastně k tomu mému vnitřnímu dítěti nebo k tomu mému JÁ musím být soucitná hlavně já – na to, aby to fungovalo.

Takže, i když nemáte dokonalou vánoční večeři a i když stromek není dokonalý a nějaký ten prach na poličce zůstane, všichni víme, že Země se bude točit dál a pravděpodobně se kvůli tomu nezastaví. Stejně tak nebude ta kvalita svátků mnohem horší jen proto, že ty věci nebyly udělané dokonale. No právě to, že budete odpočinuté, že se budete lépe cítit, že budete na sebe dobré, může přinést lepší a pohodovější atmosféru i v kruhu vašich blízkých. Takže velmi, velmi vám přeji sebesoucit a laskavost k sobě.

Já si vždy řeknu, že jsem v pořádku taková, jaká jsem. Toto je něco, co je absolutně neprůstřelná věta. Jediný problém může nastat, pokud té větě nevěříme. To znamená, že já musím někde uvnitř opravdu porozumět tomu a uvěřit tomu, že taková, jaká jsem, jsem v pořádku. A že je v pořádku, že ne každému se to líbí. To je něco, co chce nějaký čas, no jde to a s věkem se to zlepšuje. Tak mám dobrou zprávu, že to stárnutí a zrání přináší i dobré věci, nejen starosti.