Celý rok je toho hodně, ale před Vánoci ještě víc. Můžeme to přirovnat k autu, které právě ve chvíli, kdy by se mělo už zastavit a dotankovat, přidá naplno plyn.
Výsledek? O Vánocích „vypnuto“. Buď je nemocná maminka, nebo děti, nebo „jen“ s vyplazeným jazykem leží vyčerpaná na gauči.
Jani, proč se my ženy v předvánočním období neumíme zastavit a cítíme obrovský tlak z povinností, které máme?
Právě proto, že Vánoce se týkají víceméně nás všech, probíhá víc než kdy jindy nevědomá a skrytá soutěž sebehodnoty. Podprahově se porovnáváme s tím, co vidíme kolem sebe. Tak jako jsme se porovnávaly už ve škole, chceme ty nejlepší výsledky, abychom získaly odměnu – uznání. „Ty už máš dárky? I umytá okna? Já ještě ne!“ A už v iluzi, že někde zaostáváme za okolím, vytváříme na sebe tlak. Jenže kdybychom věděly, že tímto vysokým nasazením ve skutečnosti získáváme jen prchavou hodnotu. Ve skutečnosti nevědomě říkáme světu – „Já se necítím dost bez tvého uznání. Udělám všechno proto, abych ho získala.“
A obchodníci těchto slabin využívají. Už měsíc zní všude záměrně vánoční hudba a náš mozek žije v iluzi, že Vánoce jsou za dveřmi, ač nejsou. Proto mnohem dřív naskakujeme na vlnu návyků i našich rodičů, žijících v nedostatku, aby alespoň o Vánocích byl dostatek. Přestože racionálně víme, že 90 % toho, co přineseme domů, je nepodstatné pro krásné svátky prožité v milujícím kruhu blízkých. A tady je další iluze. Jestli se mi za celý rok nepodařilo získat dostatečné uznání od rodiny, tak přidám plyn před Vánocemi, protože nevím, jak jinak se dostat k pocitu vlastní hodnoty.
Jak se máme zastavit, když na to před Vánocemi není čas?
K tomu, abych se zastavila v čase, kdy se běží celosvětový maraton, musím mít ukotvenou sebehodnotu nezávislou na výkonu, soutěžení a porovnávání se. A to je pro mnohé obrovská výzva. Pokud je moje sebehodnota a pocit, že jsem dost dobrá, závislá na tom, kolik toho stihnu a za jaký čas, nebo jestli ohromím okolí, tak se nebudu chtít zastavit, ani kdyby mi radil dalajlama nebo Šalomoun. Nenechám si vzít šanci na tuto ledovou medaili. Proč ledovou? Protože se rozpustí za pár minut. Tak rychle odejde dopamin závislý na výkonu.
Pokud se tedy najde odvážná žena, která to chce změnit, musí si uvědomit, že tento tlak si vybrala, protože touží po pocitu, že je milovaná, že je hodnotná a tedy hodná lásky.
Pokud se bude každý den oceňovat nejen za výkon, ale za všechny maličkosti, i za to, že je upřímná a milá, že je starostlivá (i k sobě), že je ohleduplná a respektující (i k sobě), tak její mozek začne produkovat dopamin a serotonin. A pocit pohody, který vyvolají, nastartuje i endorfiny. To ji zbaví tlaku na výkon, protože už získala to, za čím se honila – za „štěstím“.
Jak pracovat s pocitem, že „musím všechno zvládnout sama“? Že musím být kuchařka, služka, uklízečka, servírka… protože se to prostě „má“…
„Musím všechno zvládnout sama“ je mentální podvědomý program. Pokud chci změnit program, ve kterém funguju celý život a ve kterém fungovali i moji rodiče (maminka), musím vědět, co jím získávám a před čím se jím chráním. V tomto případě jím získávám pocit, že jsem dostatečně dobrá, dostatečně hodnotná. Přímo úměrně výkonu. Čím víc zvládnu, tím hodnotnější jsem a tím také zvyšuji své šance na ocenění okolí (na kterém jsem bohužel chtě nechtě závislá).
No a před čím se chráním?
Před pocitem selhání, že nejsem dost, že si nezasloužím lásku a uznání. A abych tento program měla motivaci změnit, musím si umět obstarat pocit sebehodnoty zevnitř, ne zvenku. Tedy pravidelným oceňováním se, respektováním potřeb svého těla a umlčováním nadměrné sebekritiky. A uvědomit si, že mi škodí, protože mě zotročuje. Doslova mě dělá svou obětí. Protože pokud žiju v programu, jsem jako robot, nedělám volby svobodně, ale moje rozhodnutí dělá tento program za mě. V takovém programu mám kolem sebe lidi, kteří mi nepomáhají, zato mi umožňují cítit se přetížená, protože jen tak se dokážu cítit hodnotně.
Jak nepřenášet svůj stres a napětí na děti během svátků?
Pokud si jako máma uvědomím, že moje děti potřebují víc moji pozornost, být vyslyšené, přijaté a cítit se milované, tak mě to vede k tomu vybrat si čas s dětmi před honěním se za… A pokud věřím, že dobrá máma má stihnout všechno, tak pak pro mě moje děti opravdu nejsou tak důležité, jak říkám. Protože to, co dělám, ve skutečnosti nedělám pro děti, ale pro pocit, že jsem dobrá máma. A tím jim ubližuju, protože děti nechtějí „mámu, která si myslí, že je dobrá“, ale mámu, která má pro ně čas. To jim dává pocit milovanosti. Navíc pokud máma přenáší svoje nervy na děti, často tam bývá odpor k tomu, že ony to všechno, co dělá ona, nemusí.
Nevědomá a potlačená závist, že ony si toto období opravdu užívají a nestresují se. Takže jak nepřenášet stres na děti? Nevytvářet si ho! Děti mají rády dárky i dobré jídlo, ale kdybyste jim položily otázku, jestli i za cenu vyčerpané matky, která se jim nemůže věnovat, tak by vyměnily objetí, pozornost, klid každý den za plný stůl tři dny v roce a dárky.
Co dělat, pokud je „povinné“ jít i na návštěvy, na které se nám nechce?
Za prvé. Nic není povinné. Každý má právo naložit se svým časem a životem tak, jak chce. Pokud bychom si uvědomovali, že konec života může přijít kdykoli, rozhodovali bychom se k sobě laskavěji, soucitněji. Takže zkusme to teď. Pokud bych nevěděla, jestli se zítra ještě probudím, chtěla bych tento den strávit s lidmi, kam si myslím, že musím jít? A pokud jsou to lidé, které mám ráda, ale Vánoce si představuju jinak, tak jim návštěvu zkrátím nebo přeložím. Nezapomínejme, že pokud se neumíme z něčeho pro nás nechtěného zachránit my, bude nás zachraňovat naše tělo. Přes nemoci, které nám mohou posloužit jako výmluva.
Jak si nastavit zdravé hranice během Vánoc bez pocitu, že někoho zklamu?
Znovu tu máme téma mých priorit. Je pro mě důležitější to, abych naplnila něčí očekávání a nikoho nezklamala, nebo abych nezradila sama sebe a tedy se cítila svobodně? Pokud žiju v přesvědčení, že dobrý člověk nemůže nikoho rozesmutnit kvůli jeho nenaplněným očekáváním, tak budu stále dělat rozhodnutí na svůj úkor a potichu závidět život těm, kteří jsou ohleduplní i sami k sobě. Pokud respektuji sebe, své ano a ne, tak budu i já víc respektovat jiné a oni mě. A o tom jsou hranice. O respektu k sobě a k druhým. Pokud víc respektuji druhé, říkám sobě ne a nikdo si mě nebude vážit, zato mě bude zneužívat.
Pokud ne, mám motivaci ustát si své hranice a přijmout, že okolí se to líbit nemusí. Mají právo se zlobit, pokud se něco mění v jejich životě a oni mají pocit, že nad námi ztrácejí kontrolu. Ve skutečnosti tím zraňujeme jen jejich ego, ne to, kým skutečně jsou.
Jak reagovat, pokud se mě dotkne poznámka směřovaná k mé postavě (ty jsi přibrala, zhubla atd.)?
Velmi jednoduše. Přiznat si to a neobhajovat se. Ten, kdo se obhajuje, ten se obviňuje. 😊 Jenže pokud jsem závislá na hodnocení okolí, tak se budu cítit špatně při všem, co vyzní jako „kritika“. Pokud vím, že moje hodnota spočívá v mé jedinečnosti a ne v tom, že na mně teď někdo vidí něco, co schvaluje, nebo něco, co neschvaluje, budu i v takové situaci klidná. Takže sama sebe můžu uklidnit tímto: „Nemusím být ‚dost dobrá‘ pro nikoho. O mojí hodnotě to nic nevypovídá.“
Jak se vyrovnat s porovnáváním – s rodinami, které působí „dokonale“? např. na soc. sítích…
Nezapomínejme si stále připomínat, že nikdo nemá dokonalý život, i když si to přeje a chce od pocitu vlastní nedokonalosti utéct obrázky na sociálních sítích. Hledá tam potvrzení toho, že jeho život je hodný závisti, ač sám ví, že pravda je jinde. Za kamerou zápasí s pocity méněcennosti, pochybností, přechodného zoufalství a úzkosti. Takže pokud si při pohledu na zdánlivou dokonalost uvědomím, proč to dělá, proč má takovou potřebu ukazovat tuto podobu světu, najdeme tam strach a nejistotu.
Pro každou ženu, která se porovnává, mám rychlý nástroj, jak se neporovnávat. Pokud si všimneš, že se porovnáváš nebo kritizuješ jiné, aby ses cítila lépe, potřebuješ se ocenit. HNED, ne později. Tehdy, když se to děje. Oceň se za cokoliv, co tě napadne. Řekni si, co by sis přála slyšet od jiných. Tvůj mozek vyplaví dopamin a ty budeš laskavější i k sobě, i k jiným.
Jak přijmout, že Vánoce nemusí vypadat tak, jak jsem si je představovala?
Vánoce hlavně vůbec nejsou o tom, co jsme z nich udělali v konzumním světě. Předvánoční období vždy patřilo mezi období zpomalení, zvnitřnění, intimní introspekce, zhodnocení svého uplynulého života, aby z tohoto prostoru mohla přijít nová rozhodnutí pro nový rok. To se neděje, my naopak zrychlujeme a tak nám uniká zásadní cyklus v životě člověka. Tím sami sebe ochuzujeme o jasnost a sílu k následování životního směru. Místo toho jsme náchylní přijmout směřování, které nám podsunul někdo jiný.
Co byste poradila ženě, která chce mít klidné Vánoce, ale neví, kde začít?
Stanov si priority a hodnoty (viz výše). A rozhoduj se podle toho. Pokud si už děláš denní plán, červeně si označ jednu dvě věci jako prioritu a ostatní s poznámkou: jen pokud se mi bude chtít. Pozor, ne „pokud vyjde čas“, protože pak by ti nezbyl čas na to, co je skutečně důležité – děti, rodina, klid. Tvoje rodina se nebude cítit víc milovaná, pokud budeš vyčerpaná, nebudeš mít na ně čas, ale bude všechno uklizené.
Když jsem působila jako advokátka, viděla jsem, že manželství se nerozpadají proto, že není uklizeno, ale protože v nich bylo málo komunikace, málo intimity, málo pozornosti a málo radosti. Takže jsem pochopila, že honba za pocitem sebehodnoty ti může vzít všechno, co ti do té doby tu hodnotu dávalo. Navíc si uvědom, že už nejsi malé školáče, které od rodičů slyšelo, že se nemůže hrát a bavit, pokud ještě nemá splněné povinnosti. Už jsi dospělá a jen ty rozhoduješ, jaký tlak na sebe dovolíš. Můžeš udělat něco pro sebe, i když zdánlivé povinnosti ještě nejsou splněné.
