Každému se stane, že někdy nezvládne všechno, co si naplánuje, nebo že výsledek není takový, jak očekává. Občas se očekávání jednoduše nesetká s realitou v tom stejném bodě. Tak to je. Někdy dokonce pohoří na plné čáře. Ten, kdo tvrdí, že to nikdy nezažil, je trochu podezřelý. Jestli jsou ti tyto pocity známé, čti dál. Zjistíš, že snaha o dokonalost se občas nevyplácí.
Lidé jsou zvláštní, když tvrdí, že jsou bez chyb. Buď si osobní selhání vůbec nepřipouštějí, nebo se ho snaží nenápadně zakrýt. Na druhé straně jsou zase ti, kteří mají i při drobných chybičkách neadekvátní výčitky. Rozdíl je ve vnímání, postojích, hodnotách, výchově, osobnosti. Rozdíl je v tom, jaký prostor dáš svému vnitřnímu kritikovi. Máš ho v sobě, provází tě každým dnem. Je jen na tobě, jestli se s ním skamarádíš.
Nemusíš mít samé jedničky
„Lidé se sklonem k perfekcionismu se snaží být dokonalí v každé situaci a za jakýchkoliv podmínek. Studují, čtou, starají se, pracují, vaří, uklízí a všechno na 100 %, nebo jinak vůbec. Spokojení jsou většinou, jen když mají 100 bodů ze 100, případně víc. Buď budou perfektní, nebo se jim ani nevyplatí začínat.
Pamatuju si na případ malého kluka, plavce, kterého otec nutil vyhrávat. Jednou se stalo, že si chlapec velmi pořezal dlaň a shodou okolností byly závody. I navzdory zranění musel soutěžit. Skončil neobvykle druhý, a otec ho za to strašně zbil,“ říká psycholožka a koučka Janka Lacková.
Netlač na pilu
Když na sebe přehnaně tlačíš, nebereš v úvahu okolnosti. Když se za každou cenu snažíš být dokonalá, snad až 200procentní, ve všem bez ohledu na kontext.
Dáváš prostor svému vnitřnímu kritikovi víc, než si zaslouží, a on se rád zhostí úlohy velitele. Svoje neadekvátní nároky na sebe si častokrát vůbec neuvědomuješ, protože ti nikdo nenastaví zrcadlo, okolí využívá přehnané snahy být perfektní a povinnosti se ti jen hromadí.
Janka pokračuje z vlastních zkušeností:
„Stává se, že za mnou přijde zničená maminka, dívá se na sebe jako na neschopnou ženu, která nic neumí, nezvládá, je nedostatečná a v každé oblasti života nedokonalá. Prostě se cítí být k ničemu a není toho, kdo by ji povzbudil. Během rozhovoru zjistíme, že spává denně maximálně 5 hodin na několik etap a nemá žádnou podporu od okolí. Přitom uklízí, vaří, stará se o dítě i o partnera, který očekává 100 % toho, co bylo před porodem, a selhání nepřipouští. K tomu se nabalí ještě nepříjemná tchyně nebo nepříznivý zdravotní stav dítěte a za daných okolností se může zhroutit kdokoliv. Pokud jste perfekcionisti, pravděpodobně to budete zvládat dlouhodobě na celkem dobré úrovni. Vnitřní kritik se zhostí situace a zařídí, abyste nemysleli na oddech nebo zábavu, ale abyste plnili všechny úkoly co nejdokonaleji. To ale není zvládnutelné a ani to nevydržíte donekonečna! Proto vám kritik dopřeje plné přehršle pocitů nedokonalosti a ty vás budou pronásledovat a nahlodávat vaši sebedůvěru a sebeúctu.“
Nejde všechno na 100 %, tak co s tím?
Aby sis zachovala psychické a často i fyzické zdraví, doporučujeme ti uvědomit si to co nejdřív. Stav se nedá změnit lousknutím prstů nebo jediným rozhovorem.
„Změna musí proběhnout na více úrovních, ale začátek je uvědomění si aktuálního stavu a nutnosti změnit ho. A potom se naučit akceptovat limity (ať už vlastní, nebo situační) a postupně si užívat i nedokonalý způsob vlastní existence. Samozřejmě, že každý má svoji vlastní cestu a může vést i prostřednictvím uvědomění si svého vnitřního kritika,“ radí psycholožka.
Kritik, nebo přítel?
Přítomnost vlastního kritika si dokážeš uvědomit, když se zaměříš na vnímání jeho přítomnosti a zkoumáš ho. Je to jakýsi hlas, představa, která tě navzdory situaci nutí do aktivit, které ti můžou ublížit. Podle psycholožky jediný, kdo s tím může něco udělat, jsi ty sama. Tvoje odhodlání a vytrvalost. Pomáhá mít kolem sebe pozitivní lidi.
Kritik může mít podobu autoritativního rodiče, který tě vychovával a měl na tebe přehnané nároky, nebo se nám v hlavě vybaví trenér nebo učitel či partner, se kterým dlouhé roky žijeme.
„Je to ideál, který nepočítá se změnami nálad, počasí, zdravotními těžkostmi nebo jinými okolnostmi a místo toho, aby nám pomáhal být úspěšnými, což by mělo být jeho hlavním cílem, stahuje nás dolů. Jak s ním najít společnou řeč? Jak využívat jeho služby a minimalizovat jeho řídicí tendence? Pomalu a postupně, ideálně na koučingových sezeních,“ dodává na závěr Janka Lacková.
Kdo je Jana Lacková?
Jsem vystudovaná psycholožka, koučka, máma dvou dětí, spoluautorka knihy „Mamou po 30“ a člověk, který rádi vidí, že se posouváte tím svým správným směrem. Působím jako koučka, dělám workshopy pro mámy na mateřských a rodičovských dovolených, ale věnuji se i školením, headhuntingu, náborům a poradenství v oblasti personalistiky nebo osobnímu růstu.
Máma dvou dcer, která se nechce smířit s tím, že na břichu nemá cihličky. Milující svoje děti, ale stále s potřebou realizovat se. Neúnavná bojovnice a nekompromisní optimistka. Když lidé říkají: „Nejsi ťuk ťuk?!“ právě začínám. Vyvracím mýtus, že kojící ženy by po porodu neměly sportovat. Po šestinedělí jsem se v obou případech vrátila k běhu. Předtím jsem cvičívala zumbu, vedla vlastní fit studio, mám certifikát instruktorky aerobiku od slovenského Ministerstva školství a certifikát z učitelského tréninku aštánga jógy od Jara Pávka. Vypínám při józe, po pátém kilometru na cyklotrenažeru, ale i v lese se psem a rodinou. Věnuju se literární tvorbě, hodně čtu, živím duši hudbou a dobrými filmy. V lednu 2018 mi vyšel knižní debut pod názvem „Denník aktívnej matky“.