Výzkumy přitom ukazují, že perfekcionisté nejsou produktivnější. Právě naopak, častěji prokrastinují, rychleji se vyčerpají a mají blíže k vyhoření či úzkostným problémům. Možná tedy nemáš problém s výkonem. Možná ses jen nikdy nenaučila, že máš hodnotu i tehdy, když právě nic nedokazuješ, a že nemusíš jet na 110 procent, abys byla dost.
O tom, odkud se bere tento vnitřní tlak a jak se z bludného kruhu dokonalosti dostat ven, jsme si povídali s psycholožkou Annou Hubčíkovou, kterou můžeš znát i z IG profilu Terapia je cesta.
Odkud pramení pocit, že nikdy nejsem dost dobrá?
Perfekcionismus často vzniká jako naučená strategie, jak být viděná a přijatá. Jako děti jsme úplně závislé na lásce a přijetí rodičů. Pokud jsme zažívaly, že pozornost a uznání přicházely hlavně tehdy, když jsme byly „hodné, poslušné nebo šikovné holčičky“, velmi rychle jsme se naučily, co máme dělat, abychom byly milované.
Dítě si z toho odnáší velmi silné přesvědčení: „Taková, jaká jsem, nestačím. Musím dělat víc, být lepší, snažit se víc.“ Perfekcionismus je v tomto smyslu inteligentní strategie přežití. Pomohl nám udržet si vztahy, na kterých kdysi záviselo naše přežití.
V dospělosti nás však často už nechrání, ale vyčerpává. Pohání nás touha po lásce, která nám kdysi měla zajistit přežití, a zároveň bolest z pocitu, že stále nejsme dost.
Je pravda, že právě úspěšní lidé bývají častěji úzkostní?
Navenek mohou úspěšní lidé působit jako ti, kteří mají věci pod kontrolou, dosahují výsledků a zvládají hodně. Jejich vnitřní svět ale může vypadat úplně jinak. Jejich výkon nemusí být poháněn jen radostí nebo smyslem. V praxi se často setkávám s vnitřním tlakem a obavou, že pokud poleví, o něco přijdou – uznání, hodnotu, přijetí. Tato neustálá vnitřní aktivace udržuje tělo i psychiku v napětí.
Proto se může stát, že člověk dosahuje úspěchu, ale necítí klid. Spíše naopak – čím více dosáhne, tím více roste tlak, že musí pokračovat.
Proč mají perfekcionisté sklon k prokrastinaci?
Na první pohled to nedává smysl. Perfekcionista přece chce dělat věci dobře. Jenže právě potřeba dokonalosti vytváří obrovský tlak. Když má být výsledek perfektní, každá úloha může působit jako něco, co je nutné zvládnout na sto procent. Mysl si automaticky představí velké množství kroků potřebných k dokonalému výsledku. A tak přichází odkládání. Udělat tolik věcí perfektně je pro naši mysl paralyzující.
Co se děje v mozku, když jsme neustále pod tlakem výkonu?
Perfekcionismus je v podstatě mód přežití. Tělo a mozek fungují, jako by byly stále v ohrožení – jako by bylo neustále potřeba něco dokazovat, zvládat, udržet. V mysli se to projevuje jako neutichající, opakující se myšlenky. Pohybujeme se hlavně v minulosti a budoucnosti: co jsem mohla udělat lépe a co musím udělat pro dokonalý výsledek. Přítomný okamžik se vytrácí.
Zvyšuje se hladina stresových hormonů, tělo je v napětí a chybí prostor pro regeneraci. Tento stav je přirozeně určen jen pro krátkodobé situace. Pokud však trvá dlouhodobě, začíná nás vyčerpávat. Často dochází k přehlížení signálů těla, že je potřeba zpomalit, a lidi zastaví až vyhoření.
Člověk může navenek fungovat, podávat výkon, dokonce i dobře vypadat, ale uvnitř se necítí naplněný. Protože výkon vychází z tlaku a bolesti, ne z vnitřního klidu.
Existují nějaké techniky, které nám mohou pomoci, když si spojujeme svou hodnotu s výkonem?
Mám ráda jednoduchost. Jedním z důležitých a efektivních kroků, se kterými často pracuji, je práce s pozorností. Začít si všímat, kdy je něco jinak. Kdy děláme něco bez tlaku na výkon. Když si dovolíme jen být.
Mnohé klientky si pro sebe přejí klid, zpomalení, sebedůvěru, užívat si život i dosažené úspěchy, žít v přítomném okamžiku, být se sebou spokojené. A to je klíč. Zaměřit pozornost tímto směrem. Kdy se to už dnes daří alespoň trochu.
Na setkáních se často díváme na tyto malé výjimky. Ptáme se: kdy se vám daří na chvíli vypnout tlak? Co je tehdy jiné? Tyto momenty jsou důležité, protože ukazují, že změna je možná. Zároveň se učíme dělat malé kroky směrem k tomu, co si opravdu přejeme. Ne z tlaku, ale z touhy. Právě tam se začíná vytvářet nová zkušenost – jemnější a udržitelnější.
Proč úspěch perfekcionistům nepřináší pocit satisfakce, ale mají tendenci posouvat se o úroveň výš?
Protože vnitřní laťka se neustále posouvá. I když něčeho dosáhnu, radost trvá jen chvíli a velmi rychle přichází myšlenka, co ještě není dost dobré nebo co může být ještě lepší. Zůstat spokojený by znamenalo zpomalit a užít si přítomný okamžik. To však v perfekcionistické mysli může působit jako ohrožení, protože hodnota je vázaná na výkon.
Perfekcionista často nedokáže přijmout ocenění, protože si ho ani sám nedopřeje. Vidí spíše to, co chybí, než to, co už zvládl. Je to, jako by cílová čára byla stále o krok dál. A tak i velké úspěchy mohou proběhnout bez skutečného pocitu naplnění. V okamžiku jejich dosažení už nejsou tak velké – existují větší.
Někteří lidé se bojí, že když přestanou být perfekcionisty, ztratí své ambice. Je tento strach opodstatněný?
Tento strach je velmi pochopitelný. Perfekcionismus často dlouhé roky fungoval jako motor výkonu a přežití. Člověk díky němu získával své místo ve společnosti, často i v rodině. Identita se budovala kolem této strategie, ne kolem skutečného já. To se postupně odpojilo, protože bylo vnímáno jako ohrožující. Být sám sebou mohlo znamenat ztrátu lásky.
Je ale rozdíl mezi perfekcionismem a zdravou ambicí. Perfekcionismus je poháněn strachem a nedostatečností. Zdravá ambice vychází ze zájmu, radosti, smyslu a naplnění. Perfekcionismus může být dobrý sluha, ale špatný pán. Když se s ním naučíme pracovat, neztrácíme výkon – získáváme větší svobodu v tom, jak žijeme.
Dokonce můžeme perfekcionismus využívat velmi strategicky a účelně. S mnoha klientkami jsme přišly na to, že perfekcionismus má své spektrum a mezi extrémními hodnotami jsme našly i ty, které jsou udržitelné a slouží pro prospěch i radost ze života.
Co můžeme dělat, pokud se chceme perfekcionismu zbavit? Dá se to vůbec?
Spíše než o „zbavení se“ mluvím o tom, že se učíme s ním zacházet jinak nebo si vytváříme novou kvalitu života. Perfekcionismus je strategie, která vznikla velmi brzy a měla svůj význam. V náročných situacích se může znovu ozvat. Rozdíl je v tom, že postupně získáváme volbu – nemusíme tomu hlasu věřit a následovat ho.
Proto je velmi důležité zastavit se a všímat si momentů, kdy se nám něco podaří. Nejen je „odškrtnout“, ale opravdu je prožít. Právě tyto malé momenty postupně mění náš vnitřní svět. Jako bychom si v sobě vytvářeli novou cestu – jemnější, laskavější. Čím více po ní kráčíme, tím méně prostoru má starý hlas perfekcionismu. A více prostoru má klid, přijetí a pocit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem.
Rodiče tuto otázku určitě řeší i směrem k dětem. Více přemýšlíme o výchově s tím, že nechceme svá zranění přenášet na potomky. Jak se chovat k dětem, abychom u nich nerozvíjeli sklony k perfekcionismu?
To, co teď řeknu, nemusí být snadné slyšet. Jako první je potřeba přijmout, že určitá zranění jsme už na potomky nějakým způsobem přenesli. Není nutné být perfekcionistou v rodičovství. Stačí dělat to nejlepší, co umíme, v rámci našich aktuálních možností, schopností a znalostí. A zároveň následovat touhu dělat to o něco lépe než včera.
Základem je, aby dítě zažívalo, že je přijímané takové, jaké je – nejen za výkon, ale i v běžných, nedokonalých momentech. A to začíná u rodičů, kteří přijímají sami sebe takové, jací jsou. Přijímají i to, že výchova se někdy nepovede dokonale. Učíme tak děti, že chyby se dějí. Že se z nich můžeme poučit, napravit je a vzít si z nich zkušenost do budoucna – do života i do vztahů. Když pochybím, omluvím se, napravím chybu a dělám něco pro to, aby se nemusela opakovat. Jakmile přijímáme sami sebe jako rodiče takové, jací jsme, vzniká prostor i pro děti.
Děti potřebují být zvědavé, hravé a zkoušet věci bez tlaku, že musí být hned dobré. Když je láska podmíněná výkonem, přirozeně se učí, že musí něco dokazovat. Pokud ale zažívají přijetí i tehdy, když se jim nedaří, budují si zdravější vztah k sobě i k výkonu. Dítě nemá být důkazem naší hodnoty – jak je šikovné, co všechno už umí – ani naplňovat naše nenaplněné potřeby.
Někdy je přijetí chápáno tak, že „dítě si může dělat všechno a rodič to musí snášet“. To ale neznamená, že nemá mít stanovené hranice. Hranice podporují budování sebedůvěry, protože vytvářejí bezpečné prostředí. Naštěstí dnes existuje mnoho odborné literatury, kurzů a workshopů, ve kterých se můžeme dál vzdělávat. To, co nebylo dříve dostupné našim rodičům, máme dnes k dispozici. I omezený čas u obrazovek můžeme využít ke vzdělávání a přenášení naučeného do běžného života.
Dáte nám na závěr konkrétní radu, co můžeme dělat, když se v nás ozve vnitřní hlas, který nám našeptává, že zase neděláme dost?
Tento hlas je často velmi přísný až trýznivý. Zároveň mám zkušenost, že je tak hlasitý proto, že se naučil, že právě tohle nám kdysi pomáhalo přežít. Současná neurověda už ví, že mozek reaguje na přítomnost na základě minulých zkušeností a předpokládá další dění podle nich. V některých situacích to může být užitečné, v jiných omezující.
Proto může pomoci zastavit se, říct si nahlas nebo si napsat do zápisníku: „Ano, slyším tě. Říkáš to a to… Cítím se z toho tak a tak… I tyto pocity jsou v pořádku. Rozumím, snažíš se mě chránit. Co když to, co říkáš, ale nemusí být pravda?“ A v této chvíli je vhodné spojit se s věcmi, které nám dělají alespoň trochu radost. Co se nám alespoň trochu podařilo.
Pokud cítíte, že na to nejste sami, nezůstávejte v tom. Najděte si odborníka, kterému důvěřujete, a vydejte se na dobrodružnou cestu za svými vnitřními touhami. Zkušenost z této cesty i z dosažení jejích cílů bývá často velmi dojemná a naplňující. Jsme tu pro vás, abychom vás podpořili a smysluplně provázeli. 😊
Děkujeme za podnětný rozhovor psycholožce Anně Hubčíkové, kterou můžete najít i na jejím webu.
Miluju poctivé věci, nechávám se inspirovat šikovnými lidmi a bavím se knížkami, vařením a dalšími maličkostmi, které přináší každý den. Dělám věci, které mi přinášejí radost a ty zbylé omezuju na minimum. Jsem velký fanoušek dobrého jídla, kvalitních potravin, pozitivního myšlení a všeho zdravého. A myšlenky z těchto oblastí s vámi budu ráda sdílet.