Mnoho rodičů funguje většinu roku ve výkonu – řeší, zajišťují, plánují. Ale děti obvykle nepotřebují dokonalý režim.
S psycholožkou PhDr. Jankou Zemandl, PhD., jsme se bavili o tom, co znamená být emočně zralým rodičem, jak vytvářet emocionální bezpečí pro děti a proč se právě tiché dny mezi svátky mohou stát příležitostí ke zpomalení, reflexi a prohloubení vztahů.
Co pro vás znamená emočně zralý rodič? Jak to poznáme v každodenním životě?
Emoční zralost se neukazuje v okamžicích, kdy jde všechno hladce. Ukáže se v momentě, kdy dítě vylije polévku na koberec, kdy se zhroutí u dveří školky, kdy nás zasáhne vlastní únava. Emočně zralý rodič nedělá z dětské krize osobní útok. Zastaví se dřív, než vybuchne. Přizná si: „Teď ve mně hučí něco starého, ne moje dítě.“ A dítě to cítí.
Ale paradoxně, emoční zralost je spíš schopnost snést vlastní nedokonalost než být stále klidný. Být v kontaktu se svými emocemi a umět s nimi pracovat. Při hněvu z rozlité polévky na savém koberci říct něco jako: „Fúha, teď ve mně vyskočil velký vztek. Když jíme, máme nohy dole a neskopneme jimi polévku. Potřebuju si na chvíli vydechnout, abych na tebe nekřičela. Nepovedlo se to, uklidíme to spolu. Ty jsi v pořádku.“ To je emočně zralá reakce. Ne snaha být světec. Ne předstírání klidu. Ale pojmenování toho, co se ve mně děje, oddělení dítěte od problému a zabránění tomu, aby vlastní emoce přerostly v útok.
A ještě hlubší pohled: emočně zralý rodič nepotlačuje hněv, ale zkrotí ho. Nedovolí mu řídit vztah. Dítě tu nedostává informaci „nesmíš udělat chybu“, ale „i když se stane chyba, já zůstávám bezpečná“. To je přesně moment, který dítě formuje – ne čistý koberec, ale čistý kontakt. Zralý rodič unese své limity, aniž by je svalil na dítě. Není to dokonalý rodič. Je to rodič, s nímž se dítě cítí lidsky.
Mnoho rodičů se obviňuje, že věci neřeší ideálně. Ale život se prostě děje a často není dokonalý. Stačí, když budeme „dostatečně dobrým“ rodičem?
Ano. „Dostatečně dobrý“ je přesně to, co dítě potřebuje. Ne sterilní dokonalost. Dítě potřebuje rodiče, který umí říct: „Promiň, tohle jsem nezvládla, zkusme to znovu.“Z psychologického hlediska právě mikrotrhliny ve vztahu budují odolnost – pokud jsou opravené. Dítě nepotřebuje nepřetržitou harmonii. Potřebuje vědět, že když se něco pokazí, láska se dá znovu najít.
A jiný pohled: rodič, který se neustále hodnotí, je zaměřený na sebe. Dítě však nepotřebuje „perfektní Já“ svého rodiče. Potřebuje jeho přítomnost.
Může rodič poskytnout dětem emocionální bezpečí, pokud ho sám v dětství nepoznal a nemá tyto témata vyřešená?
Může. Ne proto, že ví jak. Ale proto, že ví, jak bolí, když emocionální bezpečí chybí. Děti neučí dokonalé vzory. Učí se hlavně z naší odvahy dělat věci jinak. Pokud rodič nikdy nezažil, že jeho emoce jsou vítané, může tuto zkušenost vytvořit pro dítě. Někdy právě „zraněný“ rodič dokáže být nejcitlivějším průvodcem. Protože sleduje signály, které ostatní ani nevidí. Bezpečí nemusí být děděné. Bezpečí se dá vybudovat.
Jak můžeme jako rodiče vědomě vytvářet emocionální bezpečí pro naše děti – co to znamená v praxi?
Bezpečí není velké gesto. Je to drobná, pravidelná volba: nezlehčím, nezesměšním, nepřestanu poslouchat.Když dítě řekne: „Bojuju s tím,“ rodič odpoví: „Jsem tu.“ Když se dítě zlobí, rodič se nelelkne. Když pláče, rodič nezrychlí. Když se stydí, rodič se nepřidá.
A někdy i odvahu snést to, co v nás dítě aktivuje.Emocionální bezpečí nevzniká tím, že dítěti vše dovolíme, ale tím, že mu ukážeme hranice, které jsou pevné i laskavé. Děti se opírají o to, co je srozumitelné.
Jsou děti, které potlačují své emoce, nemluví o nich a často je ovládají. Jak jim můžeme jako rodiče pomoci? Je užitečné, pokud jim v tom půjdeme příkladem?
Dítě, které nemluví, většinou není „bez emocí“. Je jen bez bezpečného prostoru. Pomáhá, když rodič začne mluvit o sobě: „Dnes jsem byla nervózní…“ „Trochu se bojím toho setkání…“ Ne jako výlev, ale jako signál: emoce patří mezi lidi. Někdy děti potřebují méně slov a více tolerance. Možná nepotřebují „vymluvit se“. Možná potřebují cítit, že je rodič netlačí. Že jejich tempo je v pořádku. Emoce se neotevírají silou. Otevírají se vztahem.
Proč fyzická přítomnost nestačí a co může dětem přinést, když jim věnujeme 100% pozornost?
Děti mají neuvěřitelný radar na to, jestli tam jsme. Pokud sedím vedle dítěte, ale myslím na e-maily, ono to cítí jako „jsem sám“. Když mu dám 100 %, děje se něco téměř posvátného: jeho tvář ožije, oči se rozzáří. Opravdová pozornost je pro dítě jako kyslík. Nemusíme to ale dělat celý den. Právě intenzivních 10–15 minut denně má podle výzkumů větší efekt než roztříštěné hodiny. Je to jako doplnění nádrže lásky. Kvalita vždy předběhne kvantitu.
Po Vánocích přichází období klidu. Mnoho rodičů ale neumí zpomalit – jsou zvyklí stále fungovat. Jak se to dá naučit?
Zpomalení není pocit. Zpomalení je rozhodnutí. Doslova.Někdy stačí zaujmout polohu „nic nemusím“. Sednout si na gauč, položit telefon do jiné místnosti a vydržet třicet sekund. Tělo se nejdřív poleká. Až potom se uvolní. Mnoho rodičů neumí zpomalit ne proto, že nechtějí, ale proto, že nikdy nezažili bezpečné zpomalení. Pro ně je ticho hrozivé. A tak prvním krokem není relaxace, ale všimnout si: proč je pro mě ticho nepříjemné? Odtud začíná skutečná změna.
Co byste doporučila rodičům, aby se ve své rodičovské roli cítili spokojenější? Existují otázky nebo malé rituály, které jim mohou pomoci lépe porozumět sobě a svému prožívání?
Spokojenější rodič vzniká z malých, pravidelných návratů k sobě, ne z velkých rozhodnutí. Doporučuji jednoduchý večerní rituál, který trvá dvě minuty a dokáže změnit celý zítřek.
Položit si tři otázky:
- Kdy jsem dnes byla rodičem, jakým chci být?
- Co mě dnes unavilo nebo rozhodilo víc, než jsem čekala?
- Jaký jeden malý krok můžu zítra udělat, aby se nám doma dýchalo lehčeji?
A pokud se při tom ozvou pocity viny, neudělám z nich soudce. Odložím je do pomyslného trezoru. Tam si mohou pobýt, zatímco se já soustředím na to, co mohu ovlivnit právě teď: jeden konkrétní krok, jednu malou změnu, jeden záměr na zítřek.
Tento rituál není kontrola ani kritika. Je to orientace. A pocit spokojenosti neroste z heroických výkonů, ale z těchto malých, vědomých kroků. Z každodenního rozhodnutí posunout se o milimetr směrem k rodiči, kterým chci být.
O PhDr. Janke Zemnadl, PhD.
Pracuje na Neonatologické klinice intenzivní medicíny NÚDCH a v soukromé praxi pod značkou www.rodinnapsychologia, kde působí s manželem Andrejem. Zaměřuje se zejména na práci s traumaty u dětí i dospělých. Rodičům se věnuje také poradensky a osvětově prostřednictvím webinářů pro veřejnost i firmy, IG profilu rodinnapsychologia a podcastů. Je autorkou série webinářů „Rodičovské minimum“ a také jednou z autorek bestselleru „Psychologie pro milující rodiče“.
Miluju poctivé věci, nechávám se inspirovat šikovnými lidmi a bavím se knihami, vařením a dalšími maličkostmi, které každý den přináší. Dělám věci, které mi přinášejí radost, a ty ostatní omezuji na minimum. :-) Jsem velkým fanouškem dobrého jídla, kvalitních potravin, pozitivního myšlení a všeho zdravého. A myšlenky z těchto oblastí s vámi budu ráda sdílet.