Blog

Osobní růst je krásná cesta. Ne vždy je však partner připravený vykročit na ni spolu s námi. Žena začne více dbát o své tělo, změní svůj styl, investuje čas do vzdělávání či práce na sobě a najednou cítí, že v partnerském vztahu se něco pohnulo. Někdy to přinese obdiv a podporu, jindy nejistotu, žárlivost či skryté napětí. Proč se to děje a proč se změny mohou v partnerství stát i zkouškou? O tomto citlivém tématu jsme se bavili s profesionální koučkou Silvií Vaškovou, ACC.

Život je změna a měníme se všichni. Muži i ženy. Měníme se tím, co prožíváme, jaké knihy čteme, s kým se setkáváme, a také tím, jaké nové role v životě přijímáme – například, když se staneme rodiči.

Když žena začne pracovat na sobě, více dbát o své tělo nebo svou duši, její partner může znejistět. Najednou má pocit, že se ocitá na neznámém území – ona zkouší nové věci, poznává jiné lidi, otevírá se jí nový svět. Tehdy se v muži mohou objevit otázky: „Co když se ode mě vzdálí? Co když zjistí, že svět se mnou je nudný? Neměli bychom trávit více času společně?“ Je to přirozený strach z neznámého.

Klíčové je, jak se k tomu oba postaví. Pokud se o svých pocitech pobaví a dokážou si dát navzájem prostor pro vlastní sny a cesty, může se tato změna stát pro vztah obrovským obohacením.

Možná mužův neklid není jen o strachu ze ztráty, ale také o tom, že mu vnitřní hlas říká: „I já chci na sobě něco změnit.“ Tehdy to může skončit jako společná podpora a růst obou.

Ano, může. Zejména pokud se partneři o svých změnách nebaví. Když žena začne chodit na terapie, cvičit, rozvíjet se a partner u toho není, snadno se může stát, že jejich světy se pomalu začnou vzdalovat.

Mnohé ženy se proto svých snů vzdají ze strachu, aby nenarušily vztah. Ale to je slepá ulička. Pokud potlačíme své potřeby, časem to vede k nespokojenosti, frustraci či dokonce ke zdravotním problémům.

Změna životního stylu je vlastně takový test odolnosti vztahu. Tehdy se ukáže, jak moc si partneři rozumějí a dokážou respektovat své rozdíly. O toleranci se snadno mluví, když se nic nemění. Skutečná zkouška přijde tehdy, když má partner úplně jinou představu o životě než my.

Nejhorší, co může udělat, je zavírat před tím oči. „Vždyť to není tak zlé“ není řešení. Problém, který si nevšímáme, časem naroste a je těžší ho řešit.

Prvním krokem je pojmenovat, co se děje. Rozhovor s partnerem by měl být upřímný, ale ne obviňující. Mluvit o tom, jak se cítíme, co nám chybí a co potřebujeme. To vyžaduje i chvíli zastavení a sebereflexi: „Co vlastně chci já? Co je pro mě důležité?“

Pokud rozhovor nestačí, nebojte se oslovit kouče či terapeuta. Někdy je přítomnost třetí osoby ten správný impuls, který pomůže prolomit ticho a nastavit nový způsob komunikace.

Často kritika více vypovídá o partnerových strachech než o nás. Může jít o strach ze ztráty jistoty, obavy z budoucnosti nebo také o vnitřní pocit, že „i já bych měl něco se sebou udělat“.

Pro ženu je důležité nastavit si hranice. Otevřeně říct, že taková slova jsou zraňující a nepřijatelná. A mluvit o tom v klidu, ne v čase, kdy emoce vrcholí. Namísto vět „ty vždy...“ nebo „ty nikdy...“ je lepší mluvit o sobě: „Když řekneš toto, cítím se...“.

A zejména při nastavování hranic nezapomínat, že starat se o své potřeby není sobectví. Je to projev úcty k sobě samé. Představte si rostlinu bez vody – tak vypadáme, když ignorujeme své potřeby.

Podpora je dovednost a dá se učit. Samozřejmě, někdo jí má v sobě přirozeně více, ale hodně závisí i na tom, jak dobře se partneři znají a jak otevřeně mluví o svých potřebách.

Ženy často čekají, že partner „uhodne“, co potřebují. Ale on to nemusí vědět. Proto je důležité říct mu, co pro mě podpora znamená – ať už je to čas na fitko, společná aktivita nebo obyčejné převzetí domácích povinností. Pokud to neřekneme, riskujeme, že nám partner bude nosit květiny, které nás vůbec netěší, a oba budeme frustrovaní.

Ano. Muži umějí být při změnách často přímočařejší a asertivnější. Ženy mají, bohužel, ještě stále v sobě zakořeněné společenské očekávání, že nejprve je třeba postarat se o všechny ostatní, až potom můžeme myslet na sebe.

Ale je důležité si uvědomit, že naše potřeby nejsou méně hodnotné. Máme stejné právo na své sny, cíle a prostor jako muži. A ve zdravém vztahu by měly být naplňovány potřeby obou.

Upřímná zpětná vazba má vždy pomoci. Pokud cílem slov je zranit, zesměšnit či demotivovat – to není zpětná vazba.

Pokud i partner myslí slova upřímně, ale nás zraňují, máme právo to odmítnout. Nikdo nemá právo chovat se k nám neuctivě, i když je jeho úmysl „dobrý“.

Klíčové je sdílet nadšení, motivaci, důvody změny. Pokud si to necháme jen pro sebe, partner zůstává „mimo hru“. A přitom společná radost je něco, co může vztah krásně posílit.

Podpora neznamená, že musíme mít stejné záliby. Znamená to dopřát partnerovi radost z jeho aktivit a těšit se z toho, že je spokojený. Šťastný partner = více energie i pro nás.

Ano, velmi. Jedním ze znaků dlouhodobě šťastných párů je, že partneři jsou vůči sobě pozorní a tvoří si „citové konto“. Každý projev pozornosti je jako vklad na účet, ze kterého můžeme čerpat, když přijde krize.

Problém je, když mluvíme jinými „jazyky lásky“ a vzájemné pozornosti neumíme číst. Někdo potřebuje slova ocenění, jiný společný čas, další dotek nebo konkrétní pomoc. Pokud chceme, aby náš partner cítil naši lásku, musíme zjistit, jaký jazyk je ten jeho – a projevovat ji způsobem, který on rozpozná. I tady je důležité mluvit o tom, co nám dělá radost, a být vnímavý na potřeby partnera.

Vztah je o přizpůsobování se, ale problém nastává, když stále ustupujeme a přitom cítíme, že bychom chtěli pravý opak. Pokud se bojíme být sami sebou ze strachu, že partner odejde, potlačujeme své potřeby.

Naše tělo nám to často napoví. Cítíme zrychlený tep, bušení srdce, napětí, hněv. To všechno jsou signály, že jednáme proti sobě. Zdravá hranice je tehdy, když dokážeme rozlišit: toto je moje potřeba, toto partnerova. A oboje má stejnou hodnotu.

Stereotypu se zřejmě nevyhne žádný vztah. Spadne do něj tehdy, když jiskru překryje každodenní rutina. Jak ji tedy znovu rozdmýchat? Mluvte spolu i o vašich nejvnitřnějších pocitech, obavách i radostech. Zkuste se partnera zeptat na věci, na které jste se už dávno neptali. Co tě teď nejvíc baví? O čem sníš? Co bys chtěl zažít? Připomínejte si, proč jste spolu. Podívejte se na staré fotky, pusťte si k tomu oblíbenou hudbu, zavzpomínejte na vaše začátky a řekněte si, co vás na sobě navzájem okouzlilo. Tvořte nové společné vzpomínky. Jeďte spolu na výlet, zkuste něco nového, nebo si dejte jen obyčejnou výzvu: například 7 dní po sobě partnerovi každé ráno řekněte jednu věc, kterou na něm milujete. Nezapomínejte ani na fyzický dotek. Už jen obyčejný polibek na rozloučenou dokáže zázraky. Věděli jste, že by měl trvat alespoň sedm sekund? To je dost dlouho na to, abychom si připomněli, proč jsme si toho druhého vybrali :).

Americký párový terapeut John Gottman se svým týmem zkoumal tisíce párů desítky let a hledal odpověď na otázku, co mají všechny dlouhodobě šťastné páry společné. Zjistil, že existuje několik principů, které je spojují. Šťastné páry se navzájem dobře znají. Nejen své zvyky, ale i sny, obavy, radosti. Sdílejí svůj vnitřní svět, mluví nejen o tom, kdo vyzvedne děti ze školy, ale také o tom, jak se cítí a co prožívají. Jsou k sobě pozorní i v maličkostech. Malé projevy laskavosti si vkládají na „citové konto“, ze kterého čerpají v těžších časech. Vyjadřují si vzájemný obdiv a úctu. Přizpůsobují se jeden druhému, ne však ze strachu, ale z respektu jeden k druhému. Konflikty řeší konstruktivně, hledají řešení tam, kde to jde, a při neřešitelných (až 68 % konfliktů podle výzkumu řešitelných není) hledají alespoň dočasný kompromis. Mají společný smysl, něco, co je spojuje a dává jejich životu směr.

Je možné milovat člověka celý život? Podle mě ano. Láska však nevypadá stále stejně. Nejde o to, abychom prožívali věčný začátek, ale o to, abychom se znovu a znovu k sobě vraceli se zvědavostí, úctou a otevřeností.

Gottman mluví o „mapách lásky“ – detailním poznání vnitřního světa partnera. Pokud tyto mapy aktualizujeme, náš vztah zůstává živý a plný dobrodružství. Každá nová zkušenost, každý rozhovor o tom, co prožíváme, je jako nový orientační bod na společné mapě. Čím více jich máme, tím jsme si bližší.

Pokud však přestaneme komunikovat, zůstáváme u staré mapy. A tehdy se může zdát, že partner nás už ničím nepřekvapí, že jsme uvízli ve stereotypu.

Proto je důležité, zejména v čase, kdy se měníme, aktualizovat mapu našeho vztahu. Mluvit o věcech, o kterých se běžně nebavíme, dělit se o sny a hodnoty. To, co bylo kdysi důležité, může ustoupit do pozadí a místo toho přijde něco nového.

Věřím, že pokud se partneři o sobě budou upřímně bavit, sdílet své pocity, potřeby a hodnoty, mohou si být navzájem neustálým zdrojem inspirace. A tehdy se dá být zamilovaná do stejného člověka celý život, protože se vlastně zamilováváme znovu a znovu, do jeho stále se měnící a rozvíjející podoby.

Silvia Vašková, ACC se jako profesionální koučka věnuje tématům osobního růstu a hledání rovnováhy ve vztazích i v životě. Moc děkujeme za její inspirativní slova a pohled do partnerské dynamiky. Pokud hledáš další odpovědi, podívej se na: https://silviavaskova.com/

Nezapomínejme, že osobní růst je naše přirozená cesta a zdravý vztah je ten, ve kterém máme prostor rozkvétat, ať už spolu nebo každý zvlášť. 🌿