Blog

Mnoho žen navenek funguje skvěle. Mají práci, starají se o rodinu, budují vztahy, plánují, organizují a neustále něco řeší. Na první pohled působí silně, schopně a vyrovnaně. Uvnitř to ale často vypadá úplně jinak.

Rozlišujeme několik typů traumat. Samotná událost ale trauma nevytvoří. Může mít traumatizující potenciál a důležité je také to, co se stane – nebo nestane – poté, co se něco hrozného přihodí. Jak se ke mně zachovají ostatní, jestli je někdo se mnou, jestli mi někdo uvěří, nebo naopak moje prožívání zlehčuje. Existují velká traumata, jako je válka, katastrofa nebo násilí, kde je jednodušší určit, co se stalo.

Pak jsou tu takzvaná malá traumata – zdánlivě drobné situace. Pokud nejsou vyváženy dostatkem podpory nebo nápravou, tato vnitřní zranění se postupně propojují a vytvářejí náš způsob fungování založený na přežití. V takovém případě je těžké určit jednu konkrétní událost, protože šlo o dlouhodobé zkušenosti ve vztazích s dospělými. 

Trauma je, když se stalo něco, co se stát nemělo. Ale existují i traumata z toho, že se naopak něco stát mělo a nestalo se. 

Například chyběla emoční výživa, emoční dostupnost, dítě bylo opakovaně ponižováno, ignorováno nebo byl rodič z nějakého důvodu emočně nedostupný. Posměch, kritika nebo nepředvídatelnost – to všechno ovlivňuje náš vývoj. Významnou roli hraje také věk, kdy se to stalo. Čím mladší dítě je, tím menší má kapacitu situaci zpracovat. Důležité je i to, jak dlouho taková situace trvá.

Cílem není být dokonalým rodičem. Výzkumy skutečně ukazují, že „dost dobrý rodič“ je ten, který dělá i chyby, a právě tehdy se děti vyvíjejí lépe. Dítě potřebuje zažívat i frustraci, ale je důležité se vždy vracet ke vztahu. Rosteme v zóně mírného diskomfortu, ale pokud se dostaneme do zóny paniky, už se neposouváme dál. Máme zónu komfortu, diskomfortu a paniky. Když vykročíme z komfortní zóny a aktivujeme se v diskomfortu, rosteme, posouváme své hranice a učíme se. Nesmíme to ale přehnat, protože to nikomu neprospívá. Je důležité umět se vždy vrátit zpět do bezpečí a spočinout v komfortu.

Pak jsou situace, kdy mě dítě něčím vytáčí a spouští moje vlastní zranění. Tehdy je důležité tomu věnovat pozornost a pracovat na sobě. Když mi leze na nervy určitý typ chování nebo mě dítě něčím rozčílí a já „vyletím“, jsou to právě ty chvíle, kdy se ze mě na okamžik zase stává dítě. Najednou jsme tam vlastně oba – desetileté a pětileté dítě. A pokud se mi to děje, je to práce na mně samotné. Důležité je zůstat lidský, pečovat o vztah a po konfliktu se k věcem vracet.

Když mezi mnou a dítětem vzniká konflikt, může to naznačovat, že chybí nějaké pravidlo. A opravdu to není vždy jen o rodiči. Někdy může mít vliv i náročnější povaha dítěte a to, jaký vztah si s rodičem vytváří. Vždy bych se vracela k lidskosti, ne k přesvědčení, že všechno je moje vina jako rodiče a že selhávám. V každém věku dítěte se můžeme vrátit ke vztahu, napravit ho, omluvit se, přiznat chybu a být autentičtí, aniž bychom ztratili pevnost tam, kde je potřeba.

Ano, může. Já bych se ale spíš vrátila k tomu, že to možná vychází z toho, jak celkově vnímáme ženy a jak o nich mluvíme. Na naše prožívání má vliv také menstruační cyklus. V jednotlivých fázích převažují různé hormony, a proto se mohou emoce projevovat různými způsoby. Myslím si, že označovat ženy za přecitlivělé, úzkostné nebo výbušné není úplně v pořádku.

Podle mě je důležité přijmout, že ženy jsou takové, jaké jsou, a učit je – stejně jako všechny ostatní – že emoce jsou v pořádku. Neměli bychom svět dělit na to, že muži nepláčou a ženy jsou přecitlivělé. Poselství by mělo být jiné: emoce existují a já se učím být se svými emocemi. Každá emoce je informace, která mi říká, že se něco děje, a stojí za to jí naslouchat. A pokud jsou pro tebe moje emoce příliš intenzivní, je potřeba, aby ses postaral sám o sebe, ne mě označoval za příliš emocionální. Je to také o tom, jak sama sebe přijímám a jak nahlížím na své vlastní prožívání.

Zároveň ano, může jít i o obranný mechanismus z dětství. Myslím si ale, že strategie přežití mají mnoho podob. Můžeme se snažit všem vyhovět, mít příliš silného vnitřního kritika, nedokázat chvíli posedět, dělat tři sta věcí najednou, vyhýbat se řešení problémů nebo se soustředit jen na dosažení cíle. Obranných mechanismů je celá řada, ale do těch teď zacházet nebudu. Důležité je spíš vnímat, co se nám naše emoce snaží sdělit.