A právě o tom si dnes budu povídat s odbornicí, která toto téma přibližuje ženám citlivě a srozumitelně. Její jméno určitě znáš i z našeho blogu – fyzioterapeutka Mgr. Jessica Zatlkajová.
Jessi, začněme úplně od začátku. Jaká byla tvoje cesta k fyzioterapii? Byl tento směr vždy tvým snem?
Fyzioterapie nebyla úplně moje vysněná cesta. Od svých 11 let jsem se věnovala rychlostní kanoistice a ve chvíli, kdy jsem od 14 let začala reprezentovat Slovensko, viděla jsem se spíš jako profesionální sportovkyně. Jak jsem ale dospívala, začala jsem si uvědomovat, že mě sport na Slovensku neuživí, a bylo potřeba jít studovat na vysokou školu.
Jelikož mě fascinovalo lidské tělo, volba padla právě na fyzioterapii. Po pár měsících studia jsem zjistila, že je to opravdu to, čemu se chci v životě věnovat.
Máš za sebou roky profesionálního sportu v rychlostní kanoistice. Jak tě tato zkušenost formovala a co z ní využíváš dnes ve své praxi?
Rozhodně disciplínu, houževnatost a komplexní pohled na tělo. Kdo mě zná, ví, že když se do něčeho pustím, jdu do toho na 100 %. Měla jsem na sebe velké nároky už během sportu a teď je mám i ve své profesi. Sport mi dal opravdu hodně a čerpám z něj každý den.
Co stálo za rozhodnutím otevřít si vlastní ordinaci místo práce ve státní sféře? Jaké byly největší výzvy při budování vlastní ambulance?
Během druhého ročníku na vysoké škole jsem měla možnost brigádovat ve státní ambulanci, kde probíhaly takové ty „klasické rehabilitace“. Po 5 týdnech jsem si uvědomila, že takhle fyzioterapii opravdu dělat nechci. Mít 20 minut na pacienta je opravdu strašně málo. Tato zkušenost mě motivovala časem si otevřít vlastní ambulanci.
Při jejím otevření byla nejtěžší asi byrokracie – musíte řešit tisíc papírů a najít cenově dostupný prostor. V Bratislavě je to opravdu náročné. 😄
-465572-large.JPG)
Jak vypadá typický den fyzioterapeutky ve vlastní ambulanci?
Moje dny jsou poměrně pestré. Za den se snažím mít maximálně 6–7 pacientů, abych měla na každého dostatek času. Od rána se věnuji fyzioterapii a práci s pacienty, následně si vyřídím e-maily. Na oběd se snažím dvakrát týdně zajít do posilovny nebo si jít zaběhat, dám si oběd a jdu ještě na odpolední „šichtu“ zpět do ambulance.
Zaměřuješ se převážně na ženy. Má to svůj důvod? V čem se podle tebe ženské tělo a jeho potřeby liší od mužských z pohledu fyzioterapie?
Práce se ženami mě fascinuje. Ve vědě je ale obrovský problém, že většina výzkumů probíhá na mužích. Tak nějak se zapomíná na to, že muži nemají tak vysoké hladiny estrogenu a progesteronu jako ženy a navíc ani nejsou cykličtí. Hormony v ženském těle nejsou jen o rozmnožování, ale ovlivňují množství procesů v našem těle.
Proto jako fyzioterapeutka zastávám názor, že se ženským tělem je potřeba pracovat jinak. Už jen to, že některé diagnózy trápí primárně ženy, o něčem vypovídá.
Mnohé ženy netuší, že fyzioterapie může být velkou pomocí i během vážných zdravotních diagnóz, léčby nebo v období remise. S čím vším jim v těchto náročných životních obdobích dokážeš pomoci?
Ve své praxi aktuálně pracuji především se ženami s karcinomem prsu, se kterými spolupracuji už od úplného začátku. Připravujeme se na operaci, ženy učím, co je čeká, jak můžeme předcházet vzniku lymfedému, jak se hýbat během chemoterapie, abychom snížili riziko vedlejších účinků, nebo jak pracovat s tkáněmi po ozařování. Zároveň si se ženami nastavujeme cvičební plán, zejména pokud jsou například na hormonální léčbě.
Když se ženě kolem 30 let potlačí hormony a dostane se uměle do menopauzy, začne to s tělem dělat divy. Společně pracujeme na pohybové složce i při těchto potížích. Mám ale také několik pacientek s endometriózou nebo po různých břišních operacích.
O pozitivních benefitech silového tréninku u žen se dnes mluví čím dál víc. Na tvém Instagramu mě zaujala informace, že může snížit frekvenci migrény až o 3,5 dne měsíčně. Co se za tímto efektem skrývá?
Silový trénink nepůsobí jen na svaly, ale i na nervový systém a hormonální rovnováhu. Pomáhá snižovat stres, stabilizovat hladiny serotoninu a zlepšovat spánek, což jsou klíčové faktory u migrény. Zároveň odstraňuje chronické napětí v oblasti krku a ramen a zlepšuje držení těla, čímž redukuje časté mechanické spouštěče bolesti hlavy, protože jedním z přidružených faktorů u migrén může být i dysfunkce v oblasti krční páteře.
Důležitý je také vliv na cévní systém – zlepšuje regulaci průtoku krve a adaptaci cév na změny. Díky kombinaci těchto efektů je mozek méně citlivý na podněty a migrény se mohou objevovat méně často i s nižší intenzitou.
Jaký je tvůj názor na strečink před a po tréninku? Je opravdu tak důležitý?
Velmi záleží na člověku. V první řadě si musíme uvědomit, že každý máme jiný svalový tonus. Někteří lidé ho mají zvýšený, mají více stažené fascie – jsou hypertonici. Jiní mají tonus snížený, jsou hypermobilní – spíše hypotonici. U hypotoniků já osobně strečink nedoporučuji a je lepší zvolit cviky na mobilitu, stabilitu, případně uvolnit svalové napětí manuální terapií nebo pomocí myofasciálního míčku. U hypertoniků je strečink doporučován mnohem více a mohou z něj benefitovat.
Jaké jsou tři nejčastější fyzio mýty, se kterými se setkáváš?
Můj „oblíbený“ mýtus je, že má někdo „vyskočený“ obratel a potřebuje ho nahodit zpět, nebo že onkologických pacientů se nemá dotýkat a nemohou chodit na fyzioterapii.
Vidíš ve své praxi i propojení mezi psychikou a bolestí těla?
Rozhodně. Psychika a tělo jsou úzce propojené – stres, napětí nebo dlouhodobé přetížení se často projeví jako bolest. Naopak chronická bolest zpětně ovlivňuje psychiku, zhoršuje spánek, zvyšuje únavu a citlivost na bolest. Proto je při terapii důležité nedívat se jen na samotné místo bolesti, ale i na celkový životní kontext člověka.
Na člověka a bolest bychom se měli dívat BIO-PSYCHO-SOCIÁLNÍM modelem.
Jak motivuješ ženy, aby se aktivně staraly o své tělo i mimo ambulanci?
Snažím se být pro ně sama trochu inspirací a dostatečně je edukovat. Edukace je důležitým klíčem v mé terapii. Když ženy vědí, proč se o své tělo starat a jak jim to může pomoci, přirozeně je to k tomu vede. Vždy si ale musím uvědomit, že já jim ukážu, jak na to, ale ony musí chtít samy.
Kterou jednu věc bychom měli všichni dopřát tělu každý den a naopak, co nedělat v souvislosti s páteří?
Za mě je odpověď jednoduchá. Měli bychom se více hýbat – dopřát tělu přirozený pohyb. Je hezké, že si jdeme po celém dni v práci u počítače na hodinu zacvičit, ale bez přirozeného pohybu to nestačí. A co nedělat v souvislosti s páteří? Nehýbat se.
Jak vypadá tvoje vlastní péče o tělo? Máš nějaký každodenní rituál, bez kterého si neumíš představit den?
Můj každodenní rituál pro tělo i duši je šálek dobré kávy. 😄
Co se týče pohybu, snažím se 2–3× týdně silově cvičit a alespoň 1–2× si jít zaběhat. Bez toho si neumím představit týden.
S tou kávou to máme stejně. 😄 Jak nejraději dobíjíš energii, když zrovna nepracuješ – vybíráš si pohyb, ticho, hudbu, studium nebo něco úplně jiného?
Největší odpočinek jsou pro mě hory. Miluju chodit s přítelem na turistiku a sportovat. V horách neberu mobil do ruky, maximálně kvůli fotce, a dokážu si tam perfektně odpočinout. Neopovrhnu ale ani procházkou městem, zejména když je spojená s dobrou kávou.
Kdybys měla ženám vzkázat jednu větu o péči o tělo, která by jim mohla změnit život, jaká by to byla?
Věřím, že vám dnešní slova přinesla nový pohled na vaše tělo i pohyb. Já sama patřím mezi její pravidelné čtenářky a její přístup je mi velmi blízký. Vnímá tělo komplexně a do své praxe propojuje pohyb, vědu i cit pro individuální potřeby každé z nás.
Doporučuji podívat se i na její stránku: https://www.zatjess.sk/ nebo profil na Instagramu: https://www.instagram.com/zatjess/
Jsem nadšencem zdravého životního stylu a ráda hledám novou inspiraci a teorie z této oblasti, které hned zkouším aplikovat v "praxi" - v kuchyni, cvičení, nákupech... Nejlépe se cítím v přírodě (procházky se psem, běhání, cyklistika), kde se vždy nadopuju pozitivní energií.