Blog

Jídlo má v našem životě mnohem více funkcí, než si často připouštíme.

Nejíme jen proto, abychom tělu dodali energii. Jídlem si umíme přinést potěšení, zklidnění, pocit bezpečí i chvilkový únik od emocí, které se v nás ozývají. Saháme po něm, když jsme naštvané, smutné, osamělé, unavené nebo když si chceme do náročného dne vnést alespoň kousek radosti.

Ve druhém díle série Co si neseme z dětství si povídáme s RNDr. Barbarou Svieženou, PhD., která se specializuje na problematiku emočního přejídání a nestandardních vzorců chování ve vztahu k jídlu. Mluvíme o tom, proč emoční přejídání není projevem slabé vůle, jak dětství ovlivňuje náš vztah k jídlu a co znamená budovat si s jídlem zdravější vztah bez zákazů, výčitek a věčného začínání znova.

Tento rozhovor není o dokonalém jídelníčku. Je o porozumění. O tom, jak začít naslouchat svému tělu, chutím a emocím dříve, než je překryjeme dalším soustem nebo další výčitkou.

Často začínám své přednášky právě otázkou, co je vlastně normální stravování. Denně totiž slýcháme spoustu doporučení o tom, co bychom měli jíst, ale mnohem méně se mluví o tom, jak by měl vypadat zdravý vztah k jídlu. Přitom právě způsob, jakým jíme, bývá často důležitější než samotný výběr potravin.

Zjednodušeně by se dal zdravý vztah k jídlu popsat třemi základními principy.

• Prvním je jíst tehdy, když cítíme fyzický hlad, ne pouze chuť nebo potřebu zahnat nepříjemné emoce.
• Druhým je přestat jíst ve chvíli, kdy jsme příjemně nasycení, ne až tehdy, když je talíř prázdný nebo máme pocit, že jsme se přejedli. 
• A třetím je vybírat si jídlo, které slouží našemu tělu – po kterém se cítíme dobře, máme energii, jsme spokojení a nejsme fyzicky ani psychicky zatížení. Možná právě tato poslední myšlenka je nejdůležitější.

Neexistuje totiž univerzálně zdravé jídlo. Existuje jídlo, které je zdravé pro mě. To, co jednomu člověku prospívá, může druhému způsobovat trávicí potíže, únavu nebo pocit, že nad jídlem ztrácí kontrolu.

Proto bychom se neměli ptát jen: „Je toto jídlo zdravé?“, ale i: „Jak se po něm cítím? Slouží mému tělu, nebo jen naplňuje mé aktuální bažení či potřebu uniknout před emocemi?“Na první pohled se tato pravidla zdají velmi jednoduchá. Když se však upřímně zamyslíme nad svým stravováním, zjistíme, že většina z nás takto nejí. Často jíme bez hladu, máme ve zvyku dojídat vše, co máme na talíři, nebo sáhneme po jídle, o kterém už předem víme, že nám nepřinese dobrý pocit.

A právě odpověď na otázku, proč to děláme, je předmětem psychologie stravování. Ta nám ukazuje, že náš vztah k jídlu nikdy nevzniká ve vakuu. Je odrazem našeho vztahu k sobě samým, našich životních zkušeností, emocí, přesvědčení i vzorců chování, které si často neseme už od dětství.

V první řadě bych se pozastavila u samotného pojmu trauma. Dnes už ho nechápeme jen jako jednu velkou, dramatickou událost, která se nám v životě stala. Mnohem důležitější je to, jak jsme danou situaci prožívali a zpracovali. Trauma tedy nevzniká jen z toho, co se stalo, ale i z toho, co se nestalo. 

Například když dítě dlouhodobě nedostává přijetí, pocit bezpečí, lásku nebo pozornost, které přirozeně potřebuje. Stejně tak ho mohou vytvářet i nenápadné situace, které se opakují celé roky – napjatá atmosféra u rodinného stolu, neustálé komentování jídla či postavy, nucení do jídla nebo naopak zakazování určitých potravin.

Pokud dítě opakovaně zažívá emocionální nedostatek, může velmi brzy objevit, že jídlo dokáže alespoň na chvíli přinést úlevu. Zklidní, potěší, zaplní vnitřní prázdnotu nebo pomůže zvládnut osamělost. Nejde přitom o vědomé rozhodnutí. Mozek si jednoduše vytvoří spojení, že jídlo je spolehlivý způsob, jak regulovat nepříjemné emoce. V dospělosti pak člověk často nerozumí, proč sahá po jídle vždy, když je pod tlakem nebo se necítí dobře.

V skutečnosti nejde o slabou vůli, ale o strategii, kterou se jeho nervový systém naučil už velmi brzy.

Na druhé straně však znám i opačné příběhy. V mnoha rodinách bylo jídlo hlavním projevem lásky. Péče se vyjadřovala vařením, nakládáním na talíř či větami: „Ještě si přidej.“ Jídlo mělo v rodině téměř posvátné místo. I v takovém prostředí však může dítě nabýt pocitu, že jedinou oblastí, kterou dokáže ve svém životě ovládat, je právě jídlo. A právě odtud může pramenit silná potřeba kontroly, která se později projeví chronickým diétováním, strachem z jídla nebo jinými nefunkčními vzorci stravování.

Tyto věty se mohou zdát úplně nevinné. Vždyť je většina rodičů nevyslovuje se zlým úmyslem. Problém však není v jedné konkrétní větě, ale v tom, co se dítě jejich prostřednictvím učí o sobě, o svém těle a o jídle.Když dítě opakovaně poslouchá: „Dojez všechno z talíře,“ postupně se učí ignorovat vlastní signály hladu a sytosti. Přestává důvěřovat svému tělu a místo něho se řídí vnějšími pravidly. V dospělosti pak často neví rozlišit, zda je ještě hladové, nebo už jen jí proto, že „se sluší to dojíst“.

Pokud poslouchá: „Za odměnu dostaneš sladké,“ vytváříme velmi silné propojení mezi jídlem a emocemi. Sladkost se přestává vnímat jako obyčejná potravina a stává se odměnou, útěchou či způsobem, jak si zlepšit náladu. Není náhoda, že mnozí dospělí si po náročném dni řeknou: „Zasloužím si něco sladkého.“ Tento mechanismus se často začal budovat právě v dětství. A výroky typu: „To už raději nejěz, přibereš,“ mohou dítě velmi brzy naučit, že hodnota jeho těla závisí na jeho vzhledu. Dítě se nezačne bát jen jídla, ale i vlastního těla. Právě zde často vzniká nespokojenost s tělem, která patří mezi nejvýznamnější rizikové faktory poruch příjmu potravy, chronického diétování i celoživotního boje s jídlem.

Důležité je vytvářet prostředí, ve kterém se dítě učí důvěřovat vlastnímu tělu. Nesnažit se rozhodovat za něj, kolik má sníst, ale respektovat jeho hlad i sytost. Neoznačovat potraviny za dobré a špatné, ale povídat si o tom, jak se po nich cítíme. Nevyužívat jídlo jako odměnu ani trest a především nekomentovat tělo dítěte ani své vlastní. Děti, jak víme, se mnohem více učí z toho, co každý den vidí. Pokud máma neustále drží dietu, vyčítá si každé sousto nebo se kriticky dívá do zrcadla, dítě si z toho odnáší mnohem silnější poselství než z jakékoli rady.

Fyzický hlad přichází postupně. Je cítit v těle. Můžeme vnímat prázdný žaludek, mírný pokles energie, slabší koncentraci. A co je důležité, při skutečném hladu nám většinou vyhovuje více jídel. Nejsme fixovaní na jednu konkrétní potravinu.Naopak hlad přicházející z emocí přichází obvykle náhle. Neozývá se v žaludku, ale v hlavě. Objeví se silná touha po konkrétním jídle, často po sladkém nebo velmi kalorických potravinách, a doprovází ji pocit, že to potřebujeme okamžitě. Jeho cílem není nasytit tělo, ale zklidnit bažení. Samozřejmě ne vždy je to tak jednoznačné.

Někdy jíme ze zvyku, protože je dvanáct hodin a „je čas oběda“. Jindy sáhneme po jídle proto, že jsme vyčerpaní a náš mozek hledá rychlý zdroj energie. A někdy se tyto důvody navzájem prolínají. Proto nemám ráda jednoduchá vysvětlení a rychlé návody.

To, co svým klientům doporučuji, není další forma kontroly, ale všímavost vůči sobě a více času na sebepozorování. A to bývá i největší kámen úrazu, protože to naráží na náš dnešní způsob fungování. Zdá se, že je to nepřekonatelné – možnost zastavit se a zeptat se: Co právě teď potřebuji? Je to jídlo? Odpočinek? Zklidnění? Blízkost? Nebo jen chvíle pro sebe? Nejde o to, abychom si jídlo zakázali. Jde o to, abychom pochopili, jakou potřebu se jím právě snažíme naplnit.

Velmi nerada démonizuji požitek z jídla. Právě naopak. Požitek je přirozenou a nevyhnutelnou součástí zdravého stravování. Kdyby nám jídlo nepřinášelo radost, pravděpodobně bychom jako druh nepřetrvali. Pocit spokojenosti z jídla je důležitý biologicky i psychologicky a rozhodně bychom se ho neměli snažit odstranit.

Otázka proto nezní, zda si jídlo můžeme užívat. Otázka zní, zda nám to, co jíme, skutečně slouží. Často mluvím o jednoduchém pravidle: Je toto jídlo dobré pro moje tělo? Cítím se po něm lehce, spokojeně a mám energii? Nebo mi přináší spíše únavu, výčitky, zdravotní potíže či pocit, že nad jídlem ztrácím kontrolu?

Naše tělo dokáže prožívat požitek i z jídel, která mu prospívají. Nemusíme si vybírat mezi zdravím a radostí. Samozřejmě, pokud člověk nemá žádná zdravotní omezení, občasný dortík po obědě nemusí představovat žádný problém.

Pokud však trpí cukrovkou, obezitou nebo má pocit, že sladké nad ním přebírá kontrolu, je namístě položit si jinou otázku. Touží po tom dortu opravdu jeho tělo, nebo po něm touží především jeho mysl?Právě tento rozdíl považuji za důležitý. Někdy jíme proto, že si jídlo opravdu vychutnáváme. Jindy jím odměňujeme sami sebe, tlumíme stres, zaháníme únavu nebo si kompenzujeme to, co nám v životě chybí. Samotný dortík přitom není problém. Důležité je, jakou funkci v našem životě plní.

Áno, a vo svojej praxi to vidím veľmi často. Práve preto hovorím, že pri emočnom jedení nie je problémom samotné jedlo. Ano, a ve své praxi to vidím velmi často. Právě proto říkám, že při emočním přejídání není problémem samotné jídlo. Problémem je funkce, kterou v životě člověka plní. Velmi často se mi stává, že se mě klientka na začátku spolupráce zeptá: „To už si nikdy nebudu moci dát sladké?“ Na první pohled to zní jako otázka o výživě. Ve skutečnosti je to však často otázka o ztrátě. Za touto větou bývá nostalgie, smutek, úzkost a představa, že přijde o něco, co jí celé roky přinášelo úlevu, radost nebo pocit bezpečí. Tehdy vím, že sladkosti pro ni nejsou jen potravinou. Jsou způsobem, jak si regulovat emoce.

Jídlo totiž dokáže aktivovat centra odměny v mozku a na chvíli ztlumit napětí, úzkost či osamělost. Pokud žena nemá ve svém životě jiné způsoby, jak si dopřát odpočinek, zažít blízkost nebo se cítit v bezpečí, jídlo se může stát jediným místem, kde si na chvíli dovolí vypnout. Není to projev slabosti. Je to způsob adaptace, který její nervový systém kdysi vyhodnotil jako funkční.

Největším mýtem o emočním přejídání je přesvědčení, že ho dokážeme vyřešit silou vůle. Že stačí být disciplinovanější, vybudovat si lepší návyky, více se kontrolovat nebo si nastavit další „zdravý životní styl“. Právě s tímto přesvědčením ke mně přichází většina klientů. A většina z nich má za sebou desítky pokusů, které selhaly ne proto, že by byli slabí, ale proto, že řešili důsledek místo příčiny. Emoční přejídání totiž není problém vědomostí. Většina lidí velmi dobře ví, co by měla jíst. 

Problém je, že ve chvíli stresu, úzkosti, osamělosti nebo vyčerpání nerozhoduje racionální část mozku, ale nervový systém, který hledá co nejrychlejší úlevu. A pokud se celé roky učil, že ji nachází v jídle, nebude fungovat lépe jen proto, že si člověk koupí nový jídelníček.

Na začátku spolupráce vždy pracuji i s diagnostickými dotazníky, které nám pomouhou rozlišit, zda jde o běžné emoční přejídání, nebo už o závažnější problém, při kterém doporučuji další odbornou pomoc. A možná bych chtěla vzkázat ještě jednu věc. Mnohé ženy se roky nesmírně snaží. Zkoušejí jednu dietu za druhou, čtou knihy, poslouchají podcasty a mají pocit, že pokud se jim nedaří, selhávají.

Já si však myslím, že někdy si potřebujeme dovolit přiznat, že sami to už nezvládneme. Tak jako si při zlomenině vyhledáme lékaře, i při dlouhodobých problémech s jídlem může být obrovskou úlevou mít průvodce, který rozumí tomu, co prožíváme, a převede nás celým procesem. I proto jsem vytvořila vlastní Akademii, ve které vzdělávám odborníky, aby uměli lidem s emočním přejídáním pomáhat citlivě, odborně a s respektem.