Blog

Jídlo má v našem životě mnohem více funkcí, než si často připouštíme.

Nejíme jen proto, abychom tělu dodali energii. Jídlem si umíme přinést potěšení, zklidnění, pocit bezpečí i chvilkový únik od emocí, které se v nás ozývají. Saháme po něm, když jsme naštvané, smutné, osamělé, unavené nebo když si chceme do náročného dne vnést alespoň kousek radosti.

Ve druhém díle série Co si neseme z dětství si povídáme s RNDr. Barbarou Svieženou, PhD., která se specializuje na problematiku emočního přejídání a nestandardních vzorců chování ve vztahu k jídlu. Mluvíme o tom, proč emoční přejídání není projevem slabé vůle, jak dětství ovlivňuje náš vztah k jídlu a co znamená budovat si s jídlem zdravější vztah bez zákazů, výčitek a věčného začínání znova.

Tento rozhovor není o dokonalém jídelníčku. Je o porozumění. O tom, jak začít naslouchat svému tělu, chutím a emocím dříve, než je překryjeme dalším soustem nebo další výčitkou.

Často začínám své přednášky právě otázkou, co je vlastně normální stravování. Denně totiž slýcháme spoustu doporučení o tom, co bychom měli jíst, ale mnohem méně se mluví o tom, jak by měl vypadat zdravý vztah k jídlu. Přitom právě způsob, jakým jíme, bývá často důležitější než samotný výběr potravin.

Zjednodušeně by se dal zdravý vztah k jídlu popsat třemi základními principy.

• Prvním je jíst tehdy, když cítíme fyzický hlad, ne pouze chuť nebo potřebu zahnat nepříjemné emoce.
• Druhým je přestat jíst ve chvíli, kdy jsme příjemně nasycení, ne až tehdy, když je talíř prázdný nebo máme pocit, že jsme se přejedli. 
• A třetím je vybírat si jídlo, které slouží našemu tělu – po kterém se cítíme dobře, máme energii, jsme spokojení a nejsme fyzicky ani psychicky zatížení. Možná právě tato poslední myšlenka je nejdůležitější.

Neexistuje totiž univerzálně zdravé jídlo. Existuje jídlo, které je zdravé pro mě. To, co jednomu člověku prospívá, může druhému způsobovat trávicí potíže, únavu nebo pocit, že nad jídlem ztrácí kontrolu.

Proto bychom se neměli ptát jen: „Je toto jídlo zdravé?“, ale i: „Jak se po něm cítím? Slouží mému tělu, nebo jen naplňuje mé aktuální bažení či potřebu uniknout před emocemi?“Na první pohled se tato pravidla zdají velmi jednoduchá. Když se však upřímně zamyslíme nad svým stravováním, zjistíme, že většina z nás takto nejí. Často jíme bez hladu, máme ve zvyku dojídat vše, co máme na talíři, nebo sáhneme po jídle, o kterém už předem víme, že nám nepřinese dobrý pocit.

A právě odpověď na otázku, proč to děláme, je předmětem psychologie stravování. Ta nám ukazuje, že náš vztah k jídlu nikdy nevzniká ve vakuu. Je odrazem našeho vztahu k sobě samým, našich životních zkušeností, emocí, přesvědčení i vzorců chování, které si často neseme už od dětství.

V první řadě bych se pozastavila u samotného pojmu trauma. Dnes už ho nechápeme jen jako jednu velkou, dramatickou událost, která se nám v životě stala. Mnohem důležitější je to, jak jsme danou situaci prožívali a zpracovali. Trauma tedy nevzniká jen z toho, co se stalo, ale i z toho, co se nestalo. 

Například když dítě dlouhodobě nedostává přijetí, pocit bezpečí, lásku nebo pozornost, které přirozeně potřebuje. Stejně tak ho mohou vytvářet i nenápadné situace, které se opakují celé roky – napjatá atmosféra u rodinného stolu, neustálé komentování jídla či postavy, nucení do jídla nebo naopak zakazování určitých potravin.

Pokud dítě opakovaně zažívá emocionální nedostatek, může velmi brzy objevit, že jídlo dokáže alespoň na chvíli přinést úlevu. Zklidní, potěší, zaplní vnitřní prázdnotu nebo pomůže zvládnut osamělost. Nejde přitom o vědomé rozhodnutí. Mozek si jednoduše vytvoří spojení, že jídlo je spolehlivý způsob, jak regulovat nepříjemné emoce. V dospělosti pak člověk často nerozumí, proč sahá po jídle vždy, když je pod tlakem nebo se necítí dobře.

V skutečnosti nejde o slabou vůli, ale o strategii, kterou se jeho nervový systém naučil už velmi brzy.

Na druhé straně však znám i opačné příběhy. V mnoha rodinách bylo jídlo hlavním projevem lásky. Péče se vyjadřovala vařením, nakládáním na talíř či větami: „Ještě si přidej.“ Jídlo mělo v rodině téměř posvátné místo. I v takovém prostředí však může dítě nabýt pocitu, že jedinou oblastí, kterou dokáže ve svém životě ovládat, je právě jídlo. A právě odtud může pramenit silná potřeba kontroly, která se později projeví chronickým diétováním, strachem z jídla nebo jinými nefunkčními vzorci stravování.