Blog

Možná to znáš. Každé ráno vstaneš, funguješ, ale uvnitř jsi prázdná. Ztrácíš jiskru, pozitivní chuť do života, energii, radost i vášeň. Vyhoření se dotýká čím dál více žen. Dnes ti přináším příběh jedné z nás, která spadla až na dno... a znovu vstala. O svém příběhu se rozhodla napsat knihu a pomoci i jiným ženám. Systemická psychoterapeutka Adriana Cil nám prozradí, jak vypadala její vlastní cesta vyhořením, co ji přinutilo zastavit se a jaké kroky jí pomohly najít cestu zpět k sobě. Poskytne nám tipy, které mohou pomoci každé z nás... i tobě, pokud cítíš, že už nemůžeš 🤍

Pro mě je vyhoření jako vrchol ledovce. Na povrchu vidíme jen únavu a vyčerpání, ale pod hladinou se skrývají hluboká témata, před kterými často utíkáme, protože bolí. Ve skutečnosti je to právě tato bolest, která nás může osvobodit. Nutí nás postavit se tváří v tvář iluzím, ve kterých jsme žili, a přesvědčením, že musíme neustále dokazovat svou hodnotu.

Vyhoření přichází, když se postupně odpojíme od sebe, od svých potřeb, pocitů a vnitřního hlasu. Když dlouhodobě upřednostňujeme očekávání okolí před tím, co opravdu cítíme, když neříkáme svůj názor, protože si myslíme, že je bezvýznamný, nebo když nedokážeme požádat o pomoc ze strachu, že budeme působit slabě. To všechno nás od sebe vzdaluje, až jednou zjistíme, že jsme ztratili spojení se svou vnitřní pravdou.

Pro mě vyhoření není jen o tom, že tělo či mysl už nemohou. V jeho pozadí se často skrývá nízké sebevědomí, problémy s nastavováním hranic, pocity viny či tzv. naučená bezmocnost – tedy přesvědčení, že ať se snažíme sebevíc, nic nezměníme, a proto nemá smysl to dál zkoušet. Tyto vzorce si často neseme už z dětství a teprve vyhoření nás donutí jim čelit.

I když je to bolestivé, vyhoření v sobě nese paradoxní dar. V tom vnitřním prázdnu, které cítíme, se otevírá prostor podívat se na svůj život s odstupem a začít hledat cestu zpět k sobě.

Nejčastější příčinou vyhoření u dnešních žen je neustálý rozpor mezi tím, co opravdu potřebujeme, a tím, co od nás očekává společnost. Stále v nás přetrvávají jemné stopy patriarchálních vzorců – představa, že žena „patří za sporák“ a její hodnota se měří péčí o druhé. Zároveň jsme se ocitly v opačném extrému: chceme dokazovat, že umíme konkurovat mužům a zvládneme všechno stejně dobře.

Ani jedno, ani druhé však nepřináší rovnováhu. Vidím fenomén, že dnešní žena se snaží být vším najednou. Dokonalou partnerkou, která se stará o domácnost, mámou, která peče bezlepkový koláč, profesionálkou, která je finančně nezávislá, a zároveň krásně upravenou ženou po boku svého muže. Sociální sítě k tomu přidávají další tlak, protože v nich vidíme jen ideální obrazy, ne realitu.

Když žijeme v takto nastaveném kolotoči, přirozeně nezůstává čas pro sebe, na odpočinek či načerpání sil. Nervový systém je neustále v pohotovosti a nedostává prostor na regeneraci. A právě toto dlouhodobé přetížení je živnou půdou pro vyhoření.

Vyhoření probíhá postupně a odborníci popisují až 11 fází. Na začátku je typické zvýšené úsilí – člověk se snaží dělat víc, než zvládne, a přitom začíná zanedbávat základní potřeby. Objevuje se ztráta chuti k jídlu, poruchy spánku a postupně i psychické a fyzické potíže. V posledních fázích se symptomy často prolínají s obrazem deprese.

Základní příznaky jsou u mužů i u žen velmi podobné – únava, ztráta energie, snížená radost ze života, pocit prázdnoty. Rozdíly se ukazují až v pokročilejších stádiích. Ženy mají častěji tendenci stáhnout se do ústraní, rezignovat a izolovat se od okolí. U mužů se naopak častěji objevuje podrážděnost, agresivita nebo nadměrný únik do sportu, jakoby si tak kompenzovali vnitřní pocit selhání. Podle statistik ženy vyhledávají odbornou pomoc dříve, zatímco muži ji mají tendenci odkládat a déle setrvávat v tichém boji se sebou samými.

Rozdíl mezi obyčejnou únavou, vyhořením a depresí je hlavně v tom, jak se dokáže naše tělo a psychika regenerovat. Únava je přirozený signál těla. Po odpočinku, kvalitním spánku nebo krátké pauze se energie obnoví a cítíme se znovu schopní fungovat. Vyhoření je stav, kdy tyto zásoby energie už nedokážeme doplnit. Autonomní nervový systém zůstává dlouhodobě ve stresu – sympatikus (část odpovědná za výkon) je neustále aktivován, zatímco parasympatikus (část odpovědná za odpočinek a regeneraci) se neumí zapnout.

Tělo je tak trvale vyčerpané a přidávají se i fyzické obtíže – častější nemoci, oslabená imunita, trávicí problémy, bolesti hlavy či svalů. Deprese jde ještě hlouběji. Kromě vyčerpání je přítomna i dlouhodobá ztráta radosti, smyslu a chuti do života. Člověk už necítí uspokojení ani z věcí, které ho dříve těšily.

Jako laik si můžeme všímat signály jako:

• únava, která ani po odpočinku nepřechází,
• dlouhodobé problémy se spánkem či jídlem,
• ztráta radosti z činností, které nás dříve bavily,
• časté fyzické potíže bez jasné příčiny,
• zvýšená podrážděnost nebo naopak apatie a stažení se od druhých.

Pokud tyto stavy přetrvávají delší dobu a odpočinek už nepomáhá, je důležité vyhledat odbornou pomoc – právě včasné rozpoznání může zabránit tomu, aby se vyhoření proměnilo v depresi.

První signál přišel zvenku. Kolegové si začali všímat, že zapomínám, dělám chyby a že už nejsem tak výkonná jako dřív. Sama jsem to dlouho skrývala – vysvětlovala jsem si to přetížením, potřebou více přestávek, špatnou nespavostí. Potřebovala jsem mnohem více času na regeneraci a přesto jsem se ráno budila unavená, bez sil. Postupně jsem ztratila chuť do věcí, které mě dříve naplňovaly.

Fungovala jsem jako na autopilota. Vykonávala úkoly, ale už jsem v tom nebyla přítomná. Přelomem byl můj kolaps v práci: během jednoho sezení jsem měla blackout, byla jsem úplně dezorientovaná a tehdy mi došlo, že není bezpečné takto pokračovat. V ten moment jsem věděla, že potřebuji odbornou pomoc. Ten bod zlomu mi jasně ukázal hranici mezi „ještě to zvládám“ a „tohle už není normální“.

Dnes vím, že právě taková znamení, jako opakovaná únava navzdory dlouhému spánku, časté chyby, sociální stažení nebo náhlý kolaps, jsou signály, které netřeba ignorovat.

V tom období mi vůbec nepomáhaly nevyžádané rady ani tlak okolí. Lidé se často snažili radit, ač nerozuměli tomu, co se ve mně odehrává. To ve mně vyvolávalo jen ještě větší pocit osamělosti a uzavírání se. Naopak, nejvíc mi pomáhaly tiché a jednoduché věci – čas v přírodě, umění, knihy. Pamatuji si, jak jsem dokázala celé hodiny sedět v muzeu nebo se jen tak toulat lesem.

V té době jsem si sama přála držet v ruce knihu, která by byla svědectvím o tom, že naděje existuje – a to se později stalo impulzem k napsání vlastní. Klíčovým momentem pro mé uzdravení byl však šesti týdenní rehabilitační pobyt, kde jsem měla prostor být pod komplexní péčí odborníků. Kombinace psychoterapie, arteterapie, jógy, pobytu v přírodě a rozhovorů s lékaři či kineziology mi přinesla nový pohled na život.

Tam jsem se poprvé dokázala dotknout svých starých zranění, začít je zpracovávat a postupně objevovat, kdo vlastně jsem. Tento holistický přístup byl pro mě zásadní – nejenže mi pomohl postavit se na nohy, ale ukázal mi i mou vnitřní sílu a důvod, proč chci jít dál. Mojí vizí je přinést tento koncept i na Slovensko.

Vyhoření nezasahuje jen jednotlivce, ale celé jeho okolí. Člověk, který prochází vyhořením, často cítí vnitřní prázdnotu – jako by ztratil přístup k radosti i ke smutku. Navenek působí otupěle, bez energie, jako by už nic nedokázalo probudit emoce. To má velký dopad na rodinný život. Blízcí nerozumí, co se děje, a může se objevit pocit odcizení. Najednou chybí radost ze společných chvil, spontánnost i schopnost těšit se z maličkostí.

Vztahy tím přirozeně trpí. Podobně je to i v práci. Vyhořelý člověk nedokáže podávat výkon, chybí mu motivace a i jednoduché úkoly se stávají těžko zvládnutelnými. Jako by mu chyběla „jiskra“, která pohání běžné fungování. Celkově tak vyhoření zasahuje všechny oblasti života. Je to stav, kdy člověk touží pouze po klidu a tichu – ale zároveň si uvědomuje, že jeho blízcí i pracovní prostředí trpí spolu s ním.

Mým prvním krokem na cestě zpět k sobě byl již zmíněný šesti týdenní rehabilitační pobyt na horách. Právě tento komplexní přístup byl pro mě přelomový. Dnes si přeji, aby podobný koncept existoval i na Slovensku a mohl pomoci každému, kdo prochází vyhořením. Po šesti týdnech jsem poprvé opět pocítila chuť do života. Velmi mi v tom pomohlo umění – začala jsem malovat abstraktní obrazy a psát k nim texty, v nichž jsem se dotýkala i společenských a politických témat. Byl to pro mě nesmírně léčivý a transformační proces.

A právě v tomto období se zrodila i první myšlenka napsat knihu. Původně jsem plánovala psychologický román, ale jak to u tvorby často bývá, dílo si postupně našlo vlastní směr.

Ano, věřím, že vyhoření může být začátkem něčeho nového. Nechci tím ale zlehčovat jeho závažnost – jde o náročný a bolestivý proces. Ale právě tím, že vyhoření je v podstatě odpojením od sebe a důsledkem toho, že dlouhodobě neposloucháme svůj vnitřní hlas, otevírá i možnost znovu se k sobě vrátit.

Už několik let provázím lidi, kteří prošli vyhořením, a vnímám, že právě v epicentru tohoto trápení se skrývá transformační síla.

Když má člověk pocit, že ztratil všechno, je to zároveň chvíle, kdy se může podívat na svůj život střízlivě – a položit si otázku, co v něm opravdu chce. Pro mě je vyhoření jako Fénix, který vstává z popela. Je to šance začít znovu, ale už ne ze strachu či povinnosti, ale ze souladu s vlastním potenciálem a pravdou. Proto i moje kniha nese název Z vyhoření k znovuzrození.

Ano, prevence vyhoření existuje. Není to jeden velký krok, ale soubor malých, pravidelných návyků, které udržují náš nervový systém v rovnováze a nás v pravdě se sebou.

• Pravidelná sebereflexe. Jednou týdně si upřímně položím pár otázek: Co mi bere energii? Co ji dobíjí? Žiji v souladu se svými hodnotami a „proč“? Naše identita se mění v různých fázích života – je důležité ji průběžně doháňet a nežít ze starých nastavení.
• Rytmus zátěž–regenerace. Kvalitní spánek, pauzy během dne, vědomé dýchání, procházka v přírodě, jemný pohyb. Parasympatikus potřebujeme „zapínat“ záměrně, nečekat, až si odpočinek „zasloužíme“.
• Hranice a „ne“. Jasně komunikované limity v práci i doma. Nevyžádané úkoly či požadavky nemusí být automaticky „ano“.
• Zdravé návyky těla. Jídlo, které vyživuje (ne trestá), pravidelný pohyb, hydratace. Tělo je první bariéra proti dlouhodobému stresu.
• Vztahy a opora. Jeden–dva důvěrné kontakty, s nimiž mluvím pravdivě. Pocit spojení výrazně snižuje riziko přetížení.
• Psychoedukace a podpora v práci. Školení o stresu a vyhoření, supervize, reálná možnost mluvit o zátěži, přiměřené rozložení práce a dovolených.
• Digitální hranice. Tichý režim po určité hodině, žádné e-maily večer a o víkendu, vědomá práce s notifikacemi.
• Rychlý 2minutový self-check. Pokud únava nepřechází ani po odpočinku, zhoršuje se spánek/jídlo, ztrácím radost z běžných věcí a jsem podrážděná nebo apatická déle než pár týdnů – je čas zpomalit a vyhledat podporu.

Pro mě život v rovnováze neznamená „work-life balance“. Tento pojem často vytváří iluzi, že život začíná až po práci. Rovnováha je pro mě o něčem jiném – o tom, aby moje práce měla hluboký smysl, byla v souladu s mými hodnotami a integritou. Aby to, čemu věnuji čas a energii, bylo pro mě smysluplné.

Zároveň je pro mě rovnováha o schopnosti vychutnat si každý okamžik – maličkosti každodennosti, ne jen „velké věci“. Dopřát si čas pro sebe, pro své tělo i duši. Proto pravidelně chodím do wellnessu, dopřávám si masáže, kvalitní jídlo, čas v přírodě. Kvalitní čas s mým synem. Stejně důležitý je i čas s přáteli – někdy při hlubokých rozhovorech, jindy jen u ohně, se smíchem a bez jakýchkoliv povinností. Takto si chráním svou rovnováhu – vědomým výběrem toho, co má pro mě hodnotu a co mě spojuje s radostí ze života.

Adriana Cil je systemická psychoterapeutka, momentálně ve specializaci zaměřené na rodinnou terapii podle Virginie Satir a hypnoterapii. V oblasti psychosociální práce působí už více než 12 let. Během studia pracovala jako sociální pedagožka s traumatizovanými dětmi, z toho tři roky s uprchlíky, kteří na útěku přišli o rodiče. Posledních pět let se zaměřuje především na ženy v životních krizích – provází je při vyhoření, vztahových problémech, úzkostech či pocitu prázdnoty. Dlouhodobě žije v Rakousku, pracuje mezinárodně se ženami z celého světa a nabízí konzultace i online.

V roce 2016 sama prošla vyhořením, které se stalo silným bodem zlomu v jejím životě. Tato zkušenost ji naučila lépe rozumět tomu, čím si její klienti procházejí, a zásadně změnila její přístup k práci. Dnes propojuje odborné znalosti s psychoterapeutickým doprovázením a psychosociálním poradenstvím. Ve své praxi často využívá arteterapeutické techniky a práci s podvědomím. Více informací najdeš na webu: https://www.adrianacil.com/o-mne

„Z vlastní zkušenosti vím, že i malé ‚aha momenty‘ dokážou vést k hlubokým přepisům vnitřních vzorců. Každého klienta vnímám individuálně a přizpůsobuji metody jeho jedinečným potřebám.“

Srdečně děkujeme za váš čas a upřímné odpovědi. Věřím, že vaše zkušenosti přinesou úlevu a povzbuzení těm, kteří procházejí tímto náročným obdobím. 🤍